CESTA DO BRNA, SRDCE CHORVATSKA
„Co je to cizinec? Člověk, díky němuž si myslíš, že jsi doma.“ Edmond Jabès
Většina lidí by nejspíš na dotaz, čím je známé Česko, odpověděla, že je to pivo, hlavní město Praha a česká kinematografie. Mně by se donedávna v souvislosti s Českem nejprve vybavily pornoherečka Daniella Rush, na niž myslím častěji než na některé své přátele, a Československo. Teď se ale věci mají úplně jinak. Když dnes někdo přede mnou zmíní Česko, tak mě jako první napadne – Chorvatsko.
Někdo by mohl namítnout, že mé asociace tvoří začarovaný kruh, neboť Chorvatsko je možné vnímat jako pornoherečku, která se proslavila v devadesátých letech, herečku, která pak měla bouračku a teď je na invalidním vozíku. Zároveň lze v Chorvatsku spatřovat Chorvatskosrbsko, respektive Srbskochorvatsko – zemi, jaká bývala kdysi.1 Jenže rozdíl mezi postižením Danielly Rush a Chorvatska i mezi rozpadem Československa a Chorvatskosrbska je velký a zasluhuje si seriozní studii, a ne jen takovýto marginální text. Mě ostatně zajímají povrchní věci, o nichž může přemýšlet a psát každý zahaleč, věci, které jsou viditelné prostým okem.
Minulý měsíc jsem hostovala v Brně, což byla velice zajímavá a příjemná zkušenost. Pozvánka přišla z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, kde jsme měli Branislav Oblučar a já mluvit o chorvatských básnířkách a básnících a potom číst vlastní poezii v jednom lokálu. Studentky a studenti kroatistiky a balkanistiky předtím přeložili výbor z naší poezie a připravili naše krátké biografie.
Co se týče biografie města Brna, je potřeba zdůraznit dvě věci. Zaprvé, Brno je rodným městem spisovatele Milana Kundery. Zajímavou shodou náhod jsme Brane a já byli ubytováni v samém centru města v hostelu Mitte, kde jsou pokoje pojmenovány podle slavných Čechů. Věřte nebo ne, připadl na nás zrovna pokoj Kundera. Od jednoho kamaráda jsme se pak dozvěděli, že spisovatel občas inkognito zavítá do svého rodného města, přičemž bydlí právě v tomhle pokoji, což považuju za rozumnou volbu, protože bych i já nejradši spala v sobě samé. Zadruhé, Brno je místem, z nějž pocházely první oběti cyklonu B v Buchenwaldu, 250 romských dětí, které přímo na ulici sbalila česká policie.
Právě teď mě napadlo chorvatsko-srbské lidové rčení: má špinavé ruce, jako by je vytáhnul z Cikánky. Už vám určitě došlo, že Česko nespojuju s Chorvatskem kvůli tomu, že by obě země vyráběly výborné pivo a filmy. Přestože v Chorvatsku i v Česku existují lidé, kteří dobu pronásledování Židů a Romů pokládají za zlaté časy, podobnosti mezi těmito dvěma zeměmi končí právě tam, kde jste si mysleli, že je můj dysfunkční básnický mozek nerozdělitelně spojuje.
Česko a Chorvatsko prošly podobnými dějinnými obdobími a zkušenostmi. Sluch mi napovídá, že jsou i jejich jazyky stejného původu. Přesto ale Pražské jaro nemá nic společného s Chorvatským jarem.2 Pouze 30 % Čechů se považuje za věřící. Češi, alespoň podle toho, co jsem viděla, mají smysl pro sebeironii a dokážou si ze všeho utahovat. Jak mě upozornil jeden kamarád, Čechům totiž není nic svaté. V tomto smyslu se Chorvatsko podobá spíš Polsku než Česku. Proč mně tedy Česko tolik připomíná Chorvatsko?
Odpověď na položenou otázku dává záměnou perspektivy a okupací cizího těla, o níž pojednává film Being John Malkovich (1999).
Moje cesta do Brna mi vyjevila Chorvatsko v novém světle. Podobně jako není totéž, když v Kunderovi bydlíme Brane a já, nebo v Kunderovi bydlí sám Kundera, není stejné ani pozorovat Chorvatsko z české perspektivy a sledovat Chorvatsko z Chorvatska. Po celodenních rozhovorech o poezii jsme se obvykle navečer všichni společně vydali do hospody. Entuziasmus českých studentů, jejich okouzlení Chorvatskem a dalšími končinami bývalé Jugoslávie přitom nejlepším možným způsobem odhalovaly grotesknost prostředí, k němuž upínají své zájmy.
Potkala jsem tak například Slováka, který studuje srbštinu, a přitom si na bundu vlastnoručně přišil erb Bosny a Hercegoviny. Také jsem se přátelila se studentem, který studuje chorvatštinu a kterého všichni se sympatiemi oslovují Ante, neboť poslouchá Thompsona a má rád Anteho Gotovinu.3 Nesmím opomenout ani Čechy slovinského původu, kteří nás přišli podpořit a poslechnout si nás a kteří překládají současné slovinské autory do češtiny. Ovšem závěrečnou třešničkou na dortu byl každopádně sborový zpěv písně Serbus dragi Zagreb moj (...) Ti se nemaš sramit kaj!4 ve chvíli, kdy opilost dosáhne kritického bodu. Všechny tyhle věci, které by v Chorvatsku byly mimořádně iritující, se v Česku stávají poněkud zvráceným holdem, žertem, který země bývalé Jugošky konečně činí zábavnými a směšnými.
Celý Balkán má zkrátka diasporu, o níž neví. Nejedná se o lidi, kteří mají povinnost milovat země bývalé Jugoslávie nebo Chorvatskosrbska, jak Jugoslávii s oblibou láskyplně přezdívám, ale kteří ji přesto mají rádi bez implikované nenávisti vůči jiným národnostem, která je tak rozšířena mezi autochtonním obyvatelstvem. Chorvatsko z Česka vypadá opravdu krásně a neškodně, což je logické, protože je od něj Česko dost vzdáleno a jisté věci v Chorvatsku z něj zkrátka nejsou vidět.
Text byl původně uveřejněn dne 18. 1. 2012 pod názvem Put u Brno, srce Hrvatske na stránkách Maribor 2012: Evropska prestolnica kulture.
Originál k dohledání zde.
Přeložil Petr Stehlík
Poznámky
1 Země, jaká bývala kdysi – jedná se o narážku na oficiální slogan Chorvatského turistického sdružení Chorvatsko: Mediterán, jaký býval kdysi (Hrvatska: Mediteran kakav je nekad bio).
2 Reformní, demokratizační a zároveň silně nacionálně zabarvené hnutí v Chorvatsku na počátku 70. let minulého století, které bylo mocensky potlačeno.
3 Marko Perković Thompson je chorvatský nacionalistický bard, který patří stejně jako generál Ante Gotovina k nejvýraznějším ikonám chorvatské nacionalisticky laděné pravice.
4 Jedná se o píseň oslavující chorvatskou metropoli Záhřeb v místním kajkavském nářečí.