František ŠÍSTEK

Dějiny Černé Hory

Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2017, 560 s.

ISBN 978-80-7422-498-0

 

František Šístek (nar. 1977) je předním českým balkanistou, který se dlouhodobě profiluje jako odborník na černohorskou problematiku. Není proto divu, že se právě tento historik působící na Historickém ústavu AV ČR a Institutu mezinárodních studií FSV UK zhostil úkolu sepsat objemnou syntézu historie zmíněné jihoslovanské země pro prestižní edici Dějiny států Nakladatelství Lidové noviny. Šístek vlastně logicky navázal na své dosavadní bádání, jehož výstupem byly vedle mnoha dílčích studií především monografie Junáci, horalé a lenoši: obraz Černé Hory a Černohorců v české společnosti 1830–2006 (Praha 2011) a první přehled dějin Černé Hory v češtině, který vyšel v edici Stručná historie států nakladatelství Libri (Černá Hora, Praha 2007). Na následujících řádcích nastíním, proč Šístkovu novou knihu Dějiny Černé Hory (Praha 2017) považuji za jeden z nejzdařilejších příspěvků české historické balkanistiky do zmíněné edice Dějiny států NLN.

První důvod jsem již naznačil. V českém prostředí bychom marně hledali povolanějšího autora pro napsání takto zaměřené publikace. Šístek je mezinárodně respektovaným znalcem černohorských dějin i současnosti. Při sepisování knihy se tak mohl opřít o své dosavadní výzkumy a důkladnou osobní znalost prostředí. Jak sám v úvodu poznamenává, vychází nejen z dosavadních syntéz dějin Černé Hory publikovaných v srbochorvatštině a dalších jazycích, ale také z širokého spektra monografií a studií věnovaných jednotlivým obdobím, jevům či osobnostem černohorské historie.

Další autorovou devizou je jeho styl. Ten se vyznačuje schopností pregnantně formulovat a srozumitelně traktovat i komplexní a kontroverzní problémy, jakým je například historicky variabilní poměr mezi černohorstvím a srbstvím v identitě obyvatelstva Černé Hory. V této souvislosti oceňuji autorovo patrné odhodlání sledovat historické procesy dlouhého trvání a dovednost je erudovaně a výstižně zprostředkovat čtenáři. Ať už se jedná o specifika vývoje černohorské státnosti, podoby soužití různých náboženských komunit na území Černé Hory či bezskrupulózní politiku mocností vůči ní, Šístek se neutápí v jednotlivostech a margináliích, ale vždy usiluje o zasazení konkrétních jevů do širší časové a kontextuální perspektivy.

Pokud určitá historická událost výrazně rezonuje v myslích Černohorců dodnes, potom autor mapuje její proměny v historické paměti a odraz v současných komemoračních rituálech či politicky motivovaných interpretacích. Šístek zde uplatňuje své antropologické vzdělání, které zužitkovává i při líčení řady společenských fenoménů charakteristických pro černohorské prostředí. Zasvěceně a poutavě tak kupříkladu vysvětluje vznik a fungování místní kmenové společnosti, její patriarchální morálku či instituce krevní msty a pobratimství.

Jinými slovy – Šístkovy Dějiny Černé Hory jsou metodologicky moderním dílem, jemuž neschází multidisciplinární rozměr ani samozřejmý kritický odstup od nacionalistických výkladů historie, jež jsou pro zkoumané prostředí charakteristické. Autor naopak odhaluje pozadí a způsoby politické instrumentalizace četných národních mýtů spjatých s Černou Horou, jakými jsou například představy o kontinuální existenci srbského národa nebo černohorské státnosti od středověku do současnosti.

V souladu s pravidly edice Dějiny států NLN kniha rovněž mapuje vývoj černohorsko-českých kontaktů a vztahů. Pasáže, které jsou této problematice věnovány, přitom patří k těm nejzajímavějším a věřím, že pro neobeznámeného čtenáře přinášejí mnohá překvapivá zjištění. Jen málokdo si je dnes vědom, jaké oblibě se Černá Hora a s ní spjatá témata či představy těšily v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. V samotné zemi dokonce v daném období působila plejáda českých umělců, pedagogů či spisovatelů, kteří se výrazně zapsali do černohorských dějin. Někdy přitom tyto české stopy, které Šístek systematicky zkoumá od počátku své tvůrčí dráhy, mají až kuriózní nádech. Všeobecně známou skutečností je účast českých krajanů na vzpouře v Kotorském zálivu v roce 1918. Kdo však dnes mimo úzký okruh odborníků ví, že v Černé Hoře byli za první světové války nasazeni také čeští letci, kteří se zúčastnili historicky prvního leteckého bombardování černohorského území? Komu dnes něco říká jméno Jan Vaclík? Tento Čech se přitom stal v 19. století prvním diplomatickým představitelem Černé Hory v osmanské říši a vznik jeho úřadu byl fakticky roven uznání černohorské státní suverenity Portou.

Kniha Františka Šístka zkrátka není pozitivisticky laděným výkladem politických dějin Černé Hory, ale mimořádně čtivým portrétem fascinující země, k níž měli Češi v minulosti blíže, než si dnes uvědomují. Černohorská historie i současnost jsou plné pozoruhodných paradoxů a specifik, které se v textu podařilo znamenitě postihnout. Šístkovy Dějiny Černé Hory jsou dílem, které si zaslouží pozornost nejen odborníků, ale i širší čtenářské veřejnosti.

 

Petr Stehlík

 

Redakčně upravená verze této recenze původně vyšla na portálu iLiteratura, 13. 7. 2018.

Zde ji uveřejňujeme se svolením autora v původní podobě.