Stijn VERVAET

Centar i periferija u Austro-Ugarskoj. Dinamika izgradnje nacionalnih identiteta u Bosni i Hercegovini od 1878. do 1918. godine na primjeru književnih tekstova.

Synopsis, Zagreb – Sarajevo 2013, 532 s.

ISBN 978-953-7035-87-7 (Zagreb) – 978-9958-587-71-9 (Sarajevo)

 

Problematikou utváření moderních národů v Bosně a Hercegovině (dále BaH) během čtyř desetiletí trvající rakousko-uherské správy tohoto území (1878–1918) se dosud zabývali především historikové. Z relevantních historiografických prací vydaných po roce 1990 bych uvedl například monografie Srećka M. Džaji, Ladislava Hladkého a Robina Okeye. 1 Kniha mladého belgického slavisty Stijna Vervaeta, který momentálně působí na Katedře literatury, areálových studií a evropských jazyků v norském Oslu, jejich bádání zásadním způsobem doplňuje o nový rozměr, jemuž dosud nebyla věnována patřičná pozornost. Vervaet totiž ve své knižní prvotině zkoumá dynamiku formování národních identit v BaH ve zmiňovaném období na příkladu textů literární povahy. Jak napovídá název jeho srbochorvatsky sepsané knihy, který v češtině zní Centrum a periferie v Rakousku-Uhersku, autor přitom hledá odpověď na otázku, jak dobové národotvorné procesy ovlivňovalo periferní (polo)koloniální postavení BaH v rámci habsburské monarchie. Sleduje tedy dvě základní a vzájemně provázané linie. Jednak chronologicky mapuje vývoj národních narativů přítomných v bosenskohercegovské literatuře mezi léty 1878 a 1918, jednak rozebírá způsoby, jimiž se do nich promítaly postoje tvůrců k Rakousku-Uhersku a koloniální diskurs uplatňovaný centrem politické a symbolické moci vůči periferii říše v podobě zprvu okupované a v roce 1908 anektované BaH.

Jak ukázal Benedict Anderson i další badatelé zkoumající povahu národotvorných procesů, krásná literatura hrála vždy významnou úlohu při utváření představ a šíření vědomí o národní sounáležitosti. Nejinak tomu bylo i v BaH, kde se literatura ve zkoumaném období teprve afirmovala jako důležitá součást místní kultury, jež do té doby měla převažující orální ráz. Byť Vervaet analyzuje i kanonizovaná díla bosenskohercegovské literatury a knižně vydané autobiografie a cestopisy, svou pozornost soustřeďuje především na texty otištěné v dobových literárních časopisech. Ukazuje totiž, že právě na stránkách těchto periodicky vycházejících publikací plných básní a kratších próz dnes již mnohdy zapomenutých autorů lze nejsoustavněji sledovat vývoj jednotlivých národních narativů se všemi jejich mýty, nejednoznačnostmi a rozpory. Tyto časopisy byly zpravidla úzce spjaty s jedním ze tří dominantních etnicko-konfesionálních prostředí v BaH a není proto divu, že se významnou měrou podílely na konstruování srbské, chorvatské či bosňácké (bosenskomuslimské) národní identity svých čtenářů. Autor v této souvislosti rozlišuje tři generace relevantních periodik, která byla založena a vycházela v BaH za rakousko-uherské správy. Zatímco pro první generaci časopisů byla typická určitá lidovost a napětí mezi jejich osvětově-didaktickým a tradicionalistickým laděním, druhá generace přinášela elitnější pojetí kultury, důraz kladený na estetickou hodnotu literatury a silnější vazby na kulturní a ideová centra mimo BaH (Záhřeb, Nový Sad, Bělehrad, Istanbul). Ve třetí generaci pak autor detekuje ovlivnění dobově populárními myšlenkovými proudy přicházejícími nejen z jiných částí slovanského jihu či metropole osmanské říše, ale také z hlavních kulturních center podunajské monarchie a ze Západu (sociální darwinismus, panislamismus či jihoslovanství).

Každá takováto „generační výměna“ s sebou přinášela redefinování národních narativů a v některých případech i národní identifikace příslušníků téže etnicko-konfesionální komunity. Autor čtenáře provází těmito transformacemi, které ilustruje na ukázkách z excerpovaných časopisů i knižně vydaných literárních děl. Slouží se přitom protikladem centra a periferie, jenž přejímá od tvůrce teorie světového systému Immanuela Wallersteina, a metodologicko-terminologickým instrumentářem imagologie a postkoloniálních studií, který se ukazuje být zvláště příhodným pro postihnutí komplexních vazeb mezi konstituováním národních identit v BaH a politikou Rakouska-Uherska vůči tomuto území a jeho obyvatelům. Jak Vervaet opakovaně poznamenává a na konkrétních příkladech dokládá, Rakousko-Uhersko maximálně využívalo stávající etnickou a náboženskou heterogenitu a s ní související sociální asymetrii k upevnění vlastního mocenského postavení v BaH a ovlivňování tamních národotvorných procesů. A to nejen prostřednictvím přijaté legislativy a politických rozhodnutí, ale také skrze sféru kultury – muzea, výstavy, časopisy, etnografické a historiografické studie, kanonizaci lidové slovesnosti apod. Nesmírně důležitou součástí této strategie přitom bylo utváření obrazu Bosny jako exotické, orientální a zaostalé provincie vystavené záslužné civilizátorské misi Rakouska-Uherska. Autor popisuje evoluci tohoto kolonialistického diskursu o Bosně v novinových článcích, cestopisech či turistických průvodcích a aplikuje na něj koncepce orientalismu Edwarda Saida a balkanismu Marie Todorové. Poukazuje přitom na skutečnost, že konceptualizace Bosny jako periferie, respektive kulturně a ekonomicky zaostalého Druhého, sloužilo rakousko-uherskému mocnářství nejen k legitimizaci jeho politiky vůči BaH, ale také k budování vlastního pozitivního obrazu, jehož součástí bylo například líčení Bosňanů jako nejmladšího člena šťastné rodiny národů vedených otcovskou figurou císaře Františka Josefa I.

Jak na toto imaginární a symbolické dobývání BaH i reálné modernizační úsilí iniciované rakousko-uherskými úřady reagovali tvůrci a stoupenci vzájemně konkurenčních národních ideologií, které byly propagovány na stránkách dobových bosenskohercegovských periodik a literárních děl? Jak se v nich lišil obraz Bosny a jejích obyvatel od diskursu utvářeného v centru říše? Byť mnozí autoři, především z řad bosenských katolíků (Chorvatů) a bosenských muslimů (Bosňáků) zčásti přejímali zmíněnou civilizátorskou rétoriku a otázku modernity prezentovali jako klíčový předpoklad budoucnosti vlastního národního společenství, současně zavrhovali exotismus a orientalismus přítomný v rakousko-uherském diskursu o Bosně a v souladu s tím také nahrazovali negativně či paternalisticky laděné představy o Bosňanech pozitivními autostereotypy. V tomto ohledu se shodovali s bosenskými pravoslavnými (Srby), v jejichž dílech převládá odmítavý, více či méně okcidentalistický, postoj vůči Rakousku-Uhersku, které v jejich pojetí ohrožuje pozitivně vnímané patriarchální hodnoty a tradiční způsob života pravoslavných venkovanů. Petar Kočić, asi nejrelevantnější bosenskohercegovský prozaik rakousko-uherského období, ale i další tvůrci – zvláště z řad bosenských Srbů – si též berou na mušku odvrácenou stranu modernizace iniciované Rakouskem-Uherskem, jako jsou odlidštěná povaha úřední moci či byrokratizace jazyka.

Neméně subverzivní účinek jako vykreslování absurdit úřední mašinérie či užívání lidové mluvy jako prostředku k zesměšnění jazyka byrokratických nařízení ovšem měly z pohledu státní moci také strategie, jejichž prostřednictvím spisovatelé podněcovali solidaritu s partikulárním národním kolektivem a připisovali srbský či chorvatský ráz Bosně, jejímu obyvatelstvu nebo dějinám. Takovéto postoje totiž byly v příkrém rozporu s rakousko-uherskou politikou, jejímž leitmotivem bylo potlačování srbského a chorvatského narativu v souvislosti s BaH. Avšak ani část bosenských muslimů, která principiálně schvalovala odmítavý postoj k šíření srbské a chorvatské národní myšlenky na území BaH, se nikdy plně neztotožnila s národní koncepcí integrálního bosenství, již po více než dvacet let propagovala rakousko-uherská okupační správa. Oficiálními místy prosazované pojetí řešení národnostní otázky v BaH tak spíše přispělo k posílení vědomí národní svébytnosti bosenských muslimů, kteří z rakousko-uherského diskursu o Bosně, její etnografii a dějinách vydělili prvky, které potvrzovaly domnělou historickou kontinuitu, společenskou prestiž a ekonomickou převahu jejich kolektivu ve vztahu ke stoupencům konkurenčních národních ideologií.

I na tomto případě Vervaet ukazuje, že zkoumaná Dynamika utváření národních identit v Bosně a Hercegovině mezi léty 1878 a 1918 na příkladu literárních textů, jak zní do češtiny přeložený podtitul jeho knihy, byla ovlivňována dobovým rakousko-uherským diskursem o Bosně, a to aktivním přejímáním, přetvářením nebo odmítáním jeho jednotlivých částí ze strany tehdejších bosenskohercegovských literátů, novinářů a ideologů. Rozhodně se tedy nejednalo o pasivní recepci či monopol centra nad zpodobňováním periferie (když se posloužíme autorem uplatňovanou terminologií), ale o tvořivou interakci, do níž výrazně vstupovaly další kulturní a ideologická střediska, v prvé řadě Záhřeb, Bělehrad, Nový Sad a Istanbul. Tento komplexní proces, který Vervaet jako první badatel obsáhle, systematicky a poučně zmapoval na základě analýzy dobových literárních děl, dal vzniknout řadě „nosných pilířů“ i „fangliček“, které byly zabudovány do národních identit současných Bosňanů a Hercegovců (Bosňáků, Srbů a Chorvatů). Jak dokládá poutavý závěrečný exkurs do politicko-ideologického zákulisí kanonizace bosenskohercegovské literatury rakousko-uherského období v průběhu 20. století, řada v ní obsažených národních stereotypů, historických mýtů, ale i postojů k modernitě nebo emancipaci žen, tvoří dodnes součást kolektivní paměti, národní sebepercepce a hodnotového systému obyvatel BaH různých národností.

 

Petr Stehlík

 

1 Srećko M. DŽAJA, Bosnien-Herzegowina in der östereichisch-ungarischen Epoche (1878–1918). Die Intelligentsia zwischen Tradition und Ideologie, München 1994 / Bosna i Hercegovina u austrougarskom razdoblju (1878–1918). Inteligencija između tradicije i ideologije, Mostar – Zagreb 2002; Ladislav HLADKÝ, Bosenská otázka v 19. a 20. století, Brno 2005; Robin OKEY, Taming Balkan Nationalism. The Hapsburg “Civilizing Mission” in Bosnia, 1878–1914, Oxford 2007. [zpět]

 

Recenze původně vyšla v časopise Slovanský přehled, č. 1/2017, s. 188–192.

Zde je publikována se svolením autora.