SČÍTÁNÍ OBYVATEL – NOVÝ NÁBOŽENSKÝ SVÁTEK?
Chtěla jsem utéct před stresem, který vyvolává aktuální sčítání obyvatelstva, a tak jsem sáhla po knize, která s ním nemá nic společného – The Secret Life of Pronouns. Ukázalo se, že to nebyla zrovna nejchytřejší volba, neboť autor James W. Pennebaker tvrdí, že básníci umírají dříve než spisovatelé a jiní umělci a že se skoro 20 % z nich – zabije. K sebevraždě jsou údajně zvláště náchylní básníci, kteří často používají zájmeno „já“. Když jsem viděla, jak Pennebaker zároveň tvrdí, že slovní zásoba prozrazuje dispozici žen k negativním náladám a hlubokým myšlenkám, které se projevují stálým užíváním slov a obratů jako: myslím si, že, věřím, že, tudíž, pročež, a že právě ženy (vedle deprimovaných, bezmocných a chudiny) nejčastěji používají podstatné jméno „já“ – tak přede mnou vyvstala závažná otázka, proč ještě vůbec žiju? Kde mám prášky? Kde mám pistoli?
V té nevyhnutelné sebevraždě mi už podle všeho brání jenom rozpaky, koho má rodina pohřbí, když se zabiju – Asju Bakić, Bosňačku, nebo Asju Bakić, Bosňanku? Mluvím o zcela reálném dilematu, neboť jsem se při dvou různých sčítáních obyvatel, která mě potkala, deklarovala oběma způsoby. Nejdřív jsem se při sčítání obyvatelstva Chorvatské republiky prohlásila za Bosňačku, protože mi z finančáku vytrvale posílali složenky se zvýrazněným jménem mého otce: Šehabudin.1 Asi aby vyloučili jakékoliv pochyby, protože Asja Bakić zní příliš neutrálně. Oproti tomu Šehabudinova dceruška jasně signalizuje, že určitě nosím šátek – když už ne na hlavě, tak aspoň pod vlasy.
Důvod, proč se v Bosně nemůžu deklarovat stejným způsobem, je ten, že být Bosňák v BiH2 nebo v Chorvatsku není totéž. Být Bosňačka v Bosně je stejné jako být Chorvatka v Chorvatsku, tedy být většina. A kdy jste slyšeli, že většinové „my“ spáchalo sebevraždu? Pokud vím, tak „my“ mnohem raději zabíjí „já“, z čehož plyne, že většina není ani trochu kompatibilní s mou básnickou, sebevražednou pozicí.
Je sice pravda, že to, co senzuální sepětí politiky a víry zvané bosňáctví symbolizuje v BiH se přelévá i na chorvatské území, ale boj proti němu je možné vést jen v rámci národnostní menšiny. Jinými slovy, dobrým Bosňáčkům v Chorvatské republice to můžu opepřit, jen když budu sama jejich součástí. Jinak by si lidi mohli pomyslet, že jsem jen Nino Raspudić,3 který změnil pohlaví, nebo že Dijana Čuljak4 vrací úder.
Přejděme nyní na Bosnu. Představme si na chvíli, že jsem přinucena být takovou Bosňačkou, jakou koncipoval ideový tvůrce současné bosňácké identity Alija Izetbegović.5 Nepodporovala bych Gay Pride, nýbrž bych stála na druhé straně barikády. Neseděla bych tu a nepsala, nýbrž bych posluhovala mužům, aby mohli psát oni. Věřila bych v Boha a manžela. Opíjela bych se jen potají. Zkrátka bych pomýšlela na sebevraždu, ale nebyla bych básnířkou.
Izetbegović ve své klasickém díle Islámská deklarace (1970) napsal, že postavení ženy v muslimské společnosti je třeba „proměnit v souladu s její úlohou matky a přirozeného vychovatele potomstva“. Ve svém panislámském pamfletu rovněž vzkázal, že feminismus je „úsilí vnutit společnosti měřítka, rozmary a vládu zkažené vrstvy ženského rodu“. That would be me, tatíčku. Když jsem byla malá, tak jsem sice lezla pozpátku, ale naštěstí nikdy dostatečně dlouho, abych se vrátila do doby, kam mě chtěl vrátit Izetbegović, tedy – do bosňácké současnosti. Nezapomínejme ani na to, že otec všech Bosňáků Alija Izetbegović považoval za problém, že „Evropané věří, že se společnost řídí pomocí zákonů“ a že „Islám není pouze náboženství“. Krátce řečeno, Alija nevěřil v sekulární stát. Chtěl, aby Bosna a Hercegovina byla islámský stát. Kdyby ne, tak by o tom nepsal a neskončil by kvůli tomu ve vězení. Být Bosňák v BiH tudíž znamená být Alijův Bosňák, být muslim, věřit v Boha a šaríu, věřit v nadvládu muže nad ženou a víry nad právním státem. To opravdu nejsou ideje, v nichž bych se zhlížela.
Bosenství je tudíž v prvé řadě politický nástroj. Zařadila jsem se mezi „ostatní“, protože být jedním ze tří konstitutivních národů BiH znamená pracovat na dezintegraci země, znamená souhlasně nahlížet na rozkoly z devadesátých let, na diskriminaci, na segregaci – a nesouhlasně na ateismus, feminismus, teploušství, na smíšená manželství a děti, které se v nich rodí.
No dobře, když tak velebím bosenství v BiH – proč v Chorvatsku nejsem Bosňanka? Odpověď je i není jednoduchá. Bosňan je v Chorvatsku tím, kým by měl být Bosňan v Bosně a Hercegovině: osoba bosenského původu, osoba, jež se narodila a která žila/žije v BiH. Pro Chorvaty je tudíž každý z Bosny – Bosňan. (Totéž platí i pro Hercegovce.) Existuje ovšem podstatný rozdíl mezi tím, jak na Bosňany nahlížejí Chorvati, a jak na ně nahlíží oficiální politika Chorvatské republiky.
Chorvatsko nevěří v suverenitu sousední země. Kdyby věřilo, tak by po ní chorvatští politici jako Jadranka Kosor, Ivo Sanader6 a další nevyvěšovali své předvolební plakáty. Stejně tak by Ivo Josipović7 nevyzýval Chorvaty, aby se zúčastnili sčítání obyvatel v BiH, ani by Chorvatská televize po dvacet dní nevysílala propagační spoty, jimiž tento Josipovićův vzkaz šíří. Kdyby Chorvatská republika zmíněnou suverenitu respektovala – tak by ani jedno z jejích ministerstev Chorvaty nevyzývalo, aby se při cenzu v sousední zemi deklarovali jako katolíci a tím zabetonovali nacionalistický sňatek víry a národa. Kdyby Chorvatsko respektovalo nezávislost Bosny a Hercegoviny, tak by se nepletlo do její vnitřní politiky.
Vzhledem k tomu, že Chorvatsko tvrdošíjně trvá na nacionální identifikaci katolíků s Chorvatskou republikou, je logické, že pro něj bosenství není politicky přijatelnou identitou. Pokouším se vlastně říct, že kdyby Chorvatsko nebylo přítomno v Bosně, tak by v ní nebyli ani Bosňáci z roku ‘93. Samozřejmě, že jsem Bosňanka, ale to mi je v Chorvatsku málo platné, neboť chorvatská politika potřebuje 11. volební obvod vyhrazený „diaspoře“, a ne Bosňany a Hercegovce.
Ostatně zmíněné úsilí Chorvatské televize v souvislosti se sčítáním obyvatel bylo stejným druhem nacionalistické propagandy, jakou v sedmdesátých letech minulého století šířily záhřebský Večernji list a různé vydavatelské počiny Matice chorvatské, na což svého času upozorňoval bývalý předseda Předsednictva Socialistické republiky BiH Branko Mikulić. Tehdy se chorvatské listy protivily skutečnosti, že Předsednictvo SFRJ8 vedle chorvatské a srbské národní identity připouští též něco, co předtím bylo zcela nepředstavitelné – národní identifikaci Muslimů. Tuto novou volbu přitom nazývaly – antijugoslávstvím, přestože jim současně ani trochu nevadilo, když se ke své národnosti hlásili Chorvati a Srbové v BiH. Dnes se chorvatská média protiví unitarizaci země, kterou v sedmdesátých letech za stejnou věc – obviňovala. Tehdy nebylo správné být za centralizovanou Jugoslávii, dnes není správné být zastáncem centralizované BiH. Víme, že je politická situace úplně odlišná, ošklivé návyky chorvatské politiky ovšem přetrvávají.
Soudě podle studie Jamese W. Pennebakera by mě takhle negativní myšlenky ohledně sčítání obyvatel a domácí politiky nenapadaly, kdybych nebyla básnířkou a feministkou, která často při psaní používá myšlenkové obraty a výrazy jako: myslím si, že, věřím, že, tudíž, pročež. Kdybych čirou náhodou preferovala osobní zájmeno v množném čísle nebo ve třetí osobě, tak by mě netrápila chronická nespokojenost a stálý pocit bezmoci. Místo malinkatého nepodstatného „já“ by se pak na tomhle blogu vyjímalo velké důležité „my“, které s melancholií9 nemá nic společného. Sčítání obyvatel by zkrátka nebylo zdrojem nepříjemných pocitů a stresu, ale místem nacionální hrdosti, která by mou identitu odhalovala lépe než kterákoliv poezie.
Text byl původně uveřejněn dne 14. 10. 2013 pod názvem Popis stanovništva – novi vjerski praznik? na autorčině blogu U carstvu melanholije.
Originál k dohledání zde.
Přeložil Petr Stehlík
Poznámky
1 Šehabudin je typicky muslimské jméno. Bosňácká národní identita je přitom historicky spjata s příslušností k islámu.
2 BiH – mezinárodní kód Bosny a Hercegoviny.
3 Nino Raspudić je konzervativní politický komentátor původem z Mostaru, který se profiluje jako obhájce zájmů hercegovských Chorvatů.
4 Chorvatská novinářka Dijana Čuljak nechvalně proslula svými manipulativními a štvavými reportážemi z válečné Bosny a Hercegoviny.
5 Alija Izetbegović byl prvním prezidentem Bosny a Hercegoviny (1990–1996) a konzervativně smýšlejícím bosňáckým předákem inklinujícím k islamismu.
6 Jadranka Kosor a Ivo Sanader zastávali oba v minulosti úlohu předsedy chorvatské vlády.
7 Ivo Josipović je od roku 2010 chorvatským prezidentem.
8 SFRJ = Socialistická federativní republika Jugoslávie.
9 Autorka zde odkazuje na název svého blogu U carstvu melanholije (V říši melancholie), kde byl tento text původně uveřejněn.