Charakteristika vztahů:

Česko-chorvatské vztahy zahrnují politické, kulturní a hospodářské vztahy mezi českými zeměmi (Čechy, Morava, česká část Slezska) a zeměmi obývanými chorvatským etnikem (území někdejšího historického Chorvatska, Slavonie, Dalmácie, část Istrie, Bosny a Hercegoviny, jižní a západní části historických Uher) od středověku do začátku 19. století, kdy se postupně transformovaly do podoby vztahů mezi dvěma moderními národy – Čechy a Chorvaty. Nejintenzivnější byly česko-chorvatské vtahy v 19. a na začátku 20. století. Přispívala k tomu mj. skutečnost, že Češi žili po řadu staletí společně s Chorvaty uvnitř stejného státního útvaru – habsburské monarchie. Po roce 1918 se Češi stali občany vícenárodního Československa a Chorvati vícenárodní Jugoslávie. Velká část politických a hospodářských vztahů mezi nimi se v období let 1918–1991 proto realizovala v rámci širších československo-jugoslávských vztahů. V plném rozsahu se bilaterální česko-chorvatské styky začaly rozvíjet od počátku 90. let 20. století, kdy získaly též dimenzi mezistátní v podobě vztahů mezi samostatnou Českou republikou a Republikou Chorvatsko (vyhlášenou 25. června 1991).

 

 

Starší fáze česko-chorvatských vztahů

 

Styky mezi českým a chorvatským prostředím mají mnohasetletou tradici.1 Počátek česko-chorvatských kontaktů klademe do roku 886, kdy se část Metodějových žáků vypuzených z Velké Moravy uchýlila do oblasti Kvarneru a severní Dalmácie.2 Zde pokračovali v praktikování slovanské bohoslužby v duchu moravských liturgických tradic, o jejichž přetrvání svědčí hlaholicí psané literární památky z 9. a 10. století, které se nám dochovaly v pozdějších opisech. Kupříkladu v staroslověnských a církevněslovanských textech chorvatské provenience z 11. a 12. století nacházíme fragmenty starších rukopisů a slova moravského původu (Glagolita Clozianus, Vídeňské listy).3 Na přelomu 10. a 11. století se do chorvatského prostředí rozšířila staroslověnská legenda Život svatého Václava, jejíž text se nejlépe dochoval v pěti chorvatských hlaholských breviářích z 14. a 15. století. Autor legendy na jednom místě uvádí, že Václavem zavržená kněžna Drahomíra našla útočiště u Chorvatů, kteří obývali oblast sousedící s územím Čechů. Na základě tohoto i dalších pramenů (Alfréd Veliký, al-Masúdí) někteří badatelé lokalizovali pravlast Chorvatů do severovýchodních Čech. Nejstarší zmínka o přítomnosti Čechů v chorvatském etnickém prostředí souvisí se jmenováním českého kněze Ducha do hodnosti prvního záhřebského biskupa roku 1094.4 Ze stejné doby pocházejí chorvatské glosy v tzv. Radonově bibli, které obsahují četné bohemismy, pročež bývá za jejich autora považován samotný biskup, případně někdo z jeho českého doprovodu.5

 

Ve druhé polovině 12. století vznikla na území dnešní Černé Hory slovansky psaná Dukljanská kronika (Letopis popa Dukljanina), jež se dochovala v latinském překladu a pozdější chorvatsky psané verzi. Nacházíme v nich vyprávění o působení Konstantina (Cyrila) ve Svatoplukově říši, kterou však anonymní autor lokalizoval do Dalmácie. Velkomoravský kníže Svatopluk byl následně i některými pozdějšími jihoslovanskými kronikáři považován za chorvatského krále.6 Podobná interference mezi českým a jihoslovanským prostředím je přítomna také v české Dalimilově kronice (1308–1314), jejíž autor tvrdí, že praotec Čech přišel ze země, jež nese jméno „Charváti“.7 Chorvatskou teorii o původu Čechů přejali letopisci Přibík Pulkava z Radenína, Václav Hájek z Libočan a další. Dalimilovi čeští i chorvatští pokračovatelé jeho koncepci rozpracovali a do Chorvatska lokalizovali původní vlast všech Slovanů, jejichž údajní praotcové Čech, Lech (Polák) a Mech (Rus) se z oblasti, jež kdysi byla součástí antického civilizačního okruhu, vydali do svých současných sídel. Tato vykonstruovaná interpretace národní minulosti byla v českém prostředí obecně přijímána až do začátku 17. století, kdy ji zpochybnil humanista Jan Matyáš ze Sudetů. Definitivně byla vyvrácena až v souvislosti s kritikou Hájkovy kroniky Gelasiem Dobnerem v druhé polovině 18. století.8

 

Pozoruhodná epizoda česko-chorvatských vztahů spadá do doby panování českého krále Karla IV., kterého během cesty do Itálie na jaře roku 1337 hostil hrabě Bartol Frankopan v chorvatském Senji. Zde se budoucí král nejspíše poprvé setkal se slovanskou liturgií, která byla se svolením Říma praktikována v některých diecézích v oblasti Kvarneru. Dne 21. listopadu 1347 založil Karel v Praze Emauzský klášter, známý též pod názvem Na Slovanech, do něhož pozval benediktiny – hlaholity z dalmatského ostrova Pašman, aby zde oživili tradici slovanské bohoslužby a hlaholského písemnictví. Klášter měl být symbolickým místem, které by Čechům připomínalo, že jsou dědici starobylého slovanského jazyka, který patří spolu s latinou, řečtinou a hebrejštinou mezi privilegované jazyky církve. Přitažlivé propojení české a slovanské historicko-kulturní tradice mělo patrně posloužit k upevnění Karlovy pozice na českém trůně v době, kdy potřeboval oporu v zápase o říšskou korunu. Jako nepravděpodobné se jeví odvážné výklady Karlovy iniciativy, mezi něž patří teze o králově záměru využít mnichy z Emauz k misijní činnosti v Polsku a na Litvě nebo k propagaci církevní unie v jihoslovanském prostředí. Mniši Emauzského kláštera se zasloužili o chorvatský překlad mnoha děl českého středověkého písemnictví, která si s sebou odnesli do své původní vlasti, když je husitské války donutily k opuštění Čech (Lucidář, Pasionál, Ráj duše a mj. též dvě Husova kázání, z nichž jedno se dochovalo pouze v chorvatském překladu). V Emauzích rovněž vznikly hlaholské opisy starších textů, které pořídili čeští žáci chorvatských hlaholitů (např. Česká bible Hlaholská z roku 1416).9 Znalost hlaholice si prostřednictvím emauzských mnichů patrně osvojil také Jan Hus.10

 

Husitské bouře v českých zemích vedly v první polovině 15. století k takřka úplnému přerušení dosavadních, beztak sporadických, kontaktů s chorvatským prostředím. Jako nesmiřitelný ideový odpůrce husitů proslul dubrovnický dominikán a teolog Ivan Stojković (asi 1380–1443), který s nimi polemizoval na Basilejském koncilu. Do styku s Chorvaty v 15. a 16. století přicházeli čeští žoldnéři, často bývalí husitští bojovníci, kteří se jako členové námezdních armád účastnili bojů proti Turkům a vzájemných konfliktů uherských feudálů. Na chorvatském území se také zdržovali čeští poutníci při svých cestách do Svaté země. Jedním z nich byl Jan Hasištejnský z Lobkovic, který ve svém cestopise Putování léta Páně 1493 k božímu hrobu vykonané (rkp. 1505–1509) popisuje mj. plavbu podél dalmatských břehů, vzpomíná na setkání s knížetem Dubrovnické republiky či na návštěvu Zadaru, kde zaznamenal osobní svědectví jednoho z účastníků bitvy na Krbavském poli (9. září 1493), ve které Chorvaté utrpěli zdrcující porážku od osmanských vojsk.11

 

Nástupem Ferdinanda Habsburského na český (1526) i chorvatský (1527) trůn započala takřka čtyřsetletá etapa rozvoje česko-chorvatských vztahů v rámci společného státu – habsburské monarchie. V 16. století byly vzájemné styky silně poznamenány důsledky osmanské expanze do střední Evropy. České země finančně i vojensky přispívaly významnou měrou k obraně monarchie, včetně bezprostředně ohroženého Chorvatska.12 Čeští šlechtici bojovali bok po boku svých chorvatských protějšků, s nimiž je v některých případech pojila příbuzenská pouta. Legendární chorvatský hrdina protitureckých válek Nikola Šubić Zrinski se kupříkladu oženil s českou šlechtičnu Evou, dcerou Jošta z Rožmberka (roku 1564 v Jindřichově Hradci).13 Jejich syn Jan byl roku 1593 přijat do řad českého panstva a za svého dědice si jej vybral Janův strýc Petr Vok z Rožmberka.14

 

Šíření moci tureckého půlměsíce vyvolalo mohutné přesuny obyvatelstva. V jejich rámci se od 30. let 16. století začalo na jižní Moravě usazovat chorvatské obyvatelstvo prchající z oblastí zpustošených Turky. Během 16. a 17. století Chorvaté v několika vlnách založili či osídlili vesnice na panstvích šlechtického rodu Liechtensteinů na Břeclavsku (Poštorná, Charvátská Nová Ves, Hlohovec ad.) a Mikulovsku (Dobré Pole, Nový Přerov, Frélichov – dnešní Jevišovka ad.). První přistěhovalci pocházeli z centrálních chorvatských oblastí zpustošených Turky (nejspíše z povodí řek Uny a Kupy); později na Moravu přicházeli Chorvaté z Burgenlandu (Gradišće) na rakousko-uherském pomezí, které bylo chorvatským etnikem osídleno v rámci stejného migračního procesu, který v 16. století zasáhl i jižní Moravu a přilehlé slovenské oblasti. Moravští Chorvaté v průběhu 17. a 18. století na většině míst postupně asimilovali s okolním českým či německým etnikem, v některých obcích na Mikulovsku si však své tradice a jazyk (starobylé čakavské nářečí obohacené četnými bohemismy a germanismy) uchovali až do poloviny 20. století.15

 

V 16. století byly v celé Evropě populární spisy, které vysvětlovaly kořeny a charakter osmanské moci a civilizace. V souladu s tímto trendem vydal roku 1560 Tadeáš Hájek z Hájku knížku Výklad proroctví tureckého, jež byla překladem latinského spisu chorvatského humanisty Bartola Đurđeviće (1506–kolem 1566), někdejšího tureckého zajatce, který popisoval osmanské prostředí a vyzýval k jednotě křesťanů v boji proti Turkům. Jedná se o první zaznamenaný překlad díla chorvatského autora do češtiny. Oblíbené Đurđevićovy spisy překládali také Jan Moravus-Bessus (1567, O začátku tureckého císařství) a Jan Mirotický (1576, O začátku panování tureckého).16 Dalším zajímavým počinem na poli chorvatsko-českých literárních styků bylo vydání sedmijazyčného slovníku Dictionarium septem diversarum linguarum... českým benediktinem Petrem Lodereckerem roku 1605. Jednalo se o rozšířenou edici původně pětijazyčného slovníku (latina, italština, němčina, dalmatština /chorvatština/, maďarština) dalmatského vynálezce a lexikografa Fausta Vrančiće († 1606), který na sklonku 16. století působil na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze. Loderecker původní slovník doplnil o české a polské ekvivalenty.17

 

V 16. a 17. století byly formulovány nové koncepce o společném původu a zájmech Čechů a Chorvatů. V jihoslovanském prostředí našla tehdy ohlas česká teorie o chorvatské pravlasti Slovanů. Poprvé ji ve svém latinském spise De origine successibusque Slavorum (O původu a dějinách Slovanů, 1525, vydáno 1532) zmiňuje průkopník slavismu Vinko Pribojević. Objevuje se též v dílech některých jeho následovníků Mavra Orbiniho († 1610), Juraje Križaniće (asi 1617/1618–1683), Pavla Rittera Vitezoviće (1652–1713) a dalších, kteří vyzdvihovali dějinnou úlohu Slovanů, velebili slovanský jazyk a propagovali vědomí společných slovanských tradic, což většinou činili v zájmu vytvoření jednotné fronty proti tureckému nepříteli. Motiv sounáležitosti Čechů s Chorvaty a ostatními Slovany je přítomen také v tvorbě českých barokních spisovatelů Bohuslava Balbína či Tomáše Pešiny z Čechorodu a v textech protireformačního zaměření. Kanovník Šime Budinić ze Zadaru přeložil v zájmu posílení slovanské ideje katechismus Summa nauka hristianskoga (1583, Souhrn křesťanské nauky) do umělého všeslovanského jazyka s českými lexikálními prvky, přičemž částečně přejal Husův diakritický pravopis. Těsně po bitvě na Bílé hoře, které se zúčastnilo i několik desítek chorvatských vojáků, byla v Čechách přeložena jedna kapitola populárního spisu splitského humanisty Marka Maruliće (1450–1524) De institutione bene vivendi (1506, O dobrém uspořádání života) pod názvem Cesta do nebe aneb Knížka katholická (1621). Tvůrcem tohoto na příštích dvě stě let posledního překladu díla chorvatského autora do češtiny se stal Šimon Jan Lomnický z Budče.18

 

Za třicetileté války (1618–1648) přicházeli obyvatelé českých zemí do kontaktu s oddíly chorvatských žoldnéřů, kterých si Habsburkové cenili pro jejich vojenské schopnosti nabyté ve válkách s Turky. Tzv. hraničáře bojující za zájmy trůnu na evropských válčištích provázela špatná pověst u civilního obyvatelstva, neboť se na něm dopouštěli násilí. Chorvatské formace např. roku 1631 vypálily Beroun, v následujícím roce byly Albrechtem z Valdštejna nasazeny k potlačení bouří poddaných na frýdlantském panství a z roku 1645 se dochovaly zprávy o jejich drancování v západních Čechách.19 Podobně si počínaly ve válce o rakouské dědictví v 40. letech 18. století, v níž prosluli svými vojenskými úspěchy i divokostí panduři slavonského šlechtice barona Franja Trencka, kteří v nepříteli budili bázeň již svým vzhledem, neboť se šatili a vyzbrojovali po tureckém způsobu. Trenck se nakonec pro svou nedisciplinovanost a násilnickou povahu stal pro trůn nepohodlným. Bez ohledu na jeho nesporné zásluhy byl roku 1745 obviněn ze svévolného popravování vojáků, drancování v císařských zemích, znásilňování žen a zpronevěru císařských peněz. V následném procesu byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl později snížen na doživotní žalář na brněnském Špilberku, kde pár let po vynesení rozsudku zemřel (1749).20 Trenckovy mumifikované posmrtné pozůstatky jsou dodnes uloženy v kapucínské hrobce v Brně. Chorvatští vojáci byli na česká bojiště nasazováni také během pozdějších konfliktů (sedmiletá válka, válka o bavorské dědictví). Mezi prostým lidem, který jejich přítomnost vnímal se směsicí strachu a obdivu, se o vojenské zručnosti i krutosti pandurů a dalších hraničářů tradovaly legendy.

 

 V 18. století byly v Chorvatsku zakládány první manufaktury, což vyvolalo zvýšenou poptávku po kvalifikované pracovní síle, o níž byla v místních poměrech nouze. Do země začali tehdy přicházet odborníci z jiných částí monarchie, včetně českých zemí. Velký zájem byl především o české řemeslníky a skláře v oblasti Gorského Kotaru, jímž procházela důležitá obchodní cesta spojující Karlovac s Rijekou. Ojediněle působili čeští sládci, horníci, soukeníci či knihtiskaři také v řadě chorvatských měst.21 Usazování českých rolníků a řemeslníků v okolí západoslavonského Daruvaru (Ivanovo Selo, Veliki Zdenci, Končanica, aj.), kde dodnes žije početná česká menšina, se zintenzívnilo od 20. let 19. století. Desítky českých rodin, původem převážně ze středních a východních Čech, s sebou do socioekonomicky zaostalé Slavonie přinesly moderní technologie obdělávání půdy (mj. první železné pluhy), čímž přispěli k rozvoji tamního zemědělství. Nad místním obyvatelstvem, které je nazývalo Pemci (zkomolenina německého slova Böhmen), podle dobových pramenů vynikali svou pracovitostí, šetrností a vyšší mírou gramotnosti. Čeští přesídlenci ve 20. a 30. letech 19. století většinou pocházeli z chudších vrstev obyvatelstva a úrodnou Slavonii, která po rakousko-tureckých válkách trpěla depopulací, kolonizovali s vírou ve zlepšení vlastního ekonomického postavení. Slavonské prostředí obohatili kromě svého jazyka, zvyků a kultu českých světců mj. také o znalost tradiční české technologie výroby piva a v roce 1840 v Daruvaru založili jeden z prvních chorvatských pivovarů, který dodnes vyrábí pivo značky Staročeško.22

 

 

Česko-chorvatské vztahy v 19. a na začátku 20. století

 

K podstatnému oživení česko-chorvatských vztahů došlo v souvislosti s počátkem procesu formování moderních národů na přelomu 18. a 19. století. Již zakladatel slavistiky Josef Dobrovský udržoval přímé či zprostředkované kontakty s několika chorvatskými vědci a veřejnými činiteli, mj. se záhřebským biskupem Maksimilijanem Vrhovcem (1752–1827) a dubrovnickým lexikografem Joakimem Stullim (1729–1817). Dobrovského gramatická díla používal jako předlohu pro svou práci chorvatský jazykovědec Vjekoslav Babukić (1812–1875). K obecnému přijetí Babukićovy mluvnice chorvatštiny založené na štokavském nářečí (1836, Osnova slovnice slavjanske narěčja ilirskoga) přispěl díky svému vědeckému renomé Pavel Josef Šafařík, který o ní pozitivně referoval v českém odborném tisku.23 Vliv českých jazykovědců na kodifikaci spisovné chorvatštiny se projevoval také přejímáním některých českých lexikálních a pravopisných výpůjček ze strany jejich chorvatských kolegů. Mluvčí chorvatštiny tak dodnes používají několik desítek slov českého původu, která v jejich jazyce zdomácněla v předminulém století.24

 

Stoupenci ilyrského hnutí (30.–40. léta 19. století), jež je nedílně spjato s klíčovou fází chorvatské národní integrace, přejali koncepci Jana Kollára o jednotném slovanském národě tvořeném čtyřmi „kmeny“ – českým, polským, ruským a ilyrským (tj. jihoslovanským).25 P. J. Šafařík, J. Kollár, Václav Hanka, Karel Jaromír Erben či František Ladislav Čelakovský podporovali kulturní a osvětové úsilí stoupenců ilyrismu, jejich aktivity propagovali v českém tisku a přispívali do periodik vydávaných ilyristy. Někteří vedli čilou korespondenci s hlavními protagonisty ilyrského hnutí Ljudevitem Gajem, V. Babukićem či Stankem Vrazem, s nimiž se příležitostně setkávali i osobně. Chorvatským kolegům rovněž předávali své zkušenosti s vydavatelskou činností a zakládáním národních institucí (čítáren, matice, učené společnosti, muzea apod.). Zakládajícími členy Matice ilyrské (1842, dnes Matice chorvatská) se prostřednictvím finančních příspěvků stalo několik Čechů, mj. František Palacký, V. Hanka, Josef Jungmann a Ferdinand Náprstek.26

 

K všestrannějšímu charakteru česko-chorvatských vztahů v době utváření moderních národů přispěl také rozmach překladatelské činnosti. Chorvatskou lidovou slovesnost do češtiny překládali F. L. Čelakovský (1825, Slovanské národní písně; 1852, Mudrosloví národu slovanského) a K. J. Erben (1869, Vybrané báje a pověsti...). Roku 1845 vyšel překlad cestopisu Matiji Mažuraniće Pohled do Bosny z pera Viléma Dušana Lambla a česká verze politického spisu Janka Draškoviće Ein Wort..., který pod názvem Starší dějepis a nejnowější literární obnowa národu ilirského přeložil Jan Josef Čejka. Několika přebásnění do češtiny se dočkalo vrcholné dílo chorvatského literárního romantismu Smrt Smail-agy Čengiće Ivana Mažuraniće, které v českém prostředí poprvé vyšlo roku 1860 v překladu Josefa Koláře. Ojedinělým počinem bylo publikování několika originálních textů chorvatských, srbských a slovinských autorů spolu s malým slovníkem, srovnávací gramatikou a konverzací v knize Anthologie jihoslovanská (1863), již sestavil Václav Křížek, který v druhé polovině 50. let působil jako gymnaziální učitel ve Varaždínu.

 

Chorvatští čtenáři se prostřednictvím překladů mohli v 19. století seznámit např. s několika spisy Jana Amose Komenského (Svět v obrazech /1842, přel. Ignjat Alojzije Brlić/, Didaktika /1871, Skender Fabković a kol./, Informatorium školy mateřské /1886, Věnceslav Záboj Mařík/) či Rukopisem královédvorským (1852, I. A. Brlić; 1854, Ivan Trnski). V prvních dvou třetinách 19. století v Chorvatsku vznikly rovněž četné časopisecké i knižní překlady děl J. Kollára, K. J. Erbena, Václava Vladivoje Tomka, Karla Havlíčka Borovského, Boženy Němcové, Karoliny Světlé a několika dalších českých tvůrců, které do chorvatského literárního kontextu uváděli kromě zmíněných překladatelů také V. Babukić, S. Vraz, Ivan Kukuljević Sakcinski, Mirko Bogović nebo Ljubica Maříková.27

 

V revolučních letech 1848–1849 se poprvé naskytla příležitost k užší česko-chorvatské spolupráci rovněž na poli politickém. V obou prostředích byl patrný eminentní zájem o koordinovaný postup v politických otázkách, který byl motivován vědomím slovanské sounáležitosti a podobných státoprávních tradic Českého a Chorvatského království. Chorvatská čtyřčlenná delegace (Dragojlo Kušan, Josef Praus, Maxim Prica, Stanko Vraz) se začátkem června 1848 zúčastnila Slovanského sjezdu v Praze, kde se představitelé Čechů, Chorvatů a dalších Slovanů shodli na prosazování politického programu federalizace habsburské monarchie v duchu austroslavismu.28 Český Národní výbor naopak vyslal své emisary K. J. Erbena a V. D. Lambla na souběžně probíhající zasedání chorvatského sněmu, na němž byl 7. června 1848 slavnostně jmenován do úřadu nový chorvatský bán Josip Jelačić.29 Po přerušení Slovanského sjezdu v důsledku svatodušních bouří se několik účastníků sjezdu a organizátorů následných nepokojů uchýlilo z obavy před perzekucí pod Jelačićovu ochranu do Chorvatska (Josef Václav Frič, František Alexandr Zach a další). Česko-chorvatská politická spolupráce, jejímž cílem bylo prosazení federalizace monarchie a zrovnoprávnění jejích národů, byla v 50. letech 19. století v důsledku zavedení Bachova absolutismu přerušena.

 

Jediným opozičním listem vycházejícím v Chorvatsku od konce roku 1850 do vydání silvestrovských patentů 31. prosince 1851 byly záhřebské noviny Südslavische Zeitung, jež redigoval český rodák Josef (Josip) Praus (1829–1874), který se později (1854–1857) uplatnil jako redaktor jediného chorvatsky tištěného periodika 50. let Neven, v němž publikoval četné překlady z tvorby českých spisovatelů a referoval o českých záležitostech. Od 50. let v Chorvatsku působilo rovněž několik českých učitelů, v prvé řadě V. Z. Mařík (1831–1895), který se významně podílel na rozvoji a reorganizaci chorvatského školství, za což byl roku 1867 odměněn „čestným měšťanstvím“ města Záhřebu, a František Bronislav Kořínek (1831–1874), který v 60. letech čile spolupracoval s chorvatskými učenci Franjem Račkim a Vatroslavem Jagićem, přispíval do vědeckého časopisu Književnik a soustavně informoval českou veřejnost o situaci v Chorvatsku.30

 

Po obnovení ústavního zřízení v monarchii roku 1861 začala nová etapa česko-chorvatské politické spolupráce, motivovaná především obavami části českých a chorvatských politických představitelů z hrozící dualistické přestavby monarchie. Čeští politici si byli vědomi významu koordinace politických kroků s představiteli nejvlivnějšího slovanského národa v Uhrách. Pro obě národní prostředí byla charakteristická historicko-právní argumentace používaná v zájmu obhajoby teritoriální integrity a svébytného postavení českých či chorvatských zemí v rámci říše.31 Tehdejší vůdčí představitel české politiky 60. let František Ladislav Rieger například úzce spolupracoval s nejvýraznější osobností chorvatské opozice (Národní strany) biskupem, mecenášem a mj. též čestným občanem Prahy Josipem Jurajem Strossmayerem (1815–1905), jehož v českém hlavním městě pravidelně čekalo velkolepé přivítání českou veřejností, která na jeho počest organizovala divadelní, operní a pěvecká představení.32

 

Poněkud kuriózní epizodu česko-chorvatských styků představuje revoluční spolupráce J. V. Friče s vůdčím představitelem Chorvatské strany práva Eugenem Kvaternikem v letech 1863–1866.33 Jejím cílem bylo vyvolání protihabsburského povstání, které by se opřelo o pomoc oddílů italského revolucionáře Garibaldiho, rozbití monarchie a vytvoření samostatných národních států Čechů a Chorvatů. Tajný plán vypracovaný v součinnosti s polskou a maďarskou emigrací ztroskotal ve chvíli, kdy jej navzdory původnímu očekávání odmítla podpořit italská vláda. J. V. Frič se po tomto nezdaru stáhl do ústraní, pochyboval o uskutečnitelnosti svých radikálních idejí a v roce 1873 dokonce přijal nabídku chorvatského bána Ivana Mažuraniće, aby se stal hlavním redaktorem záhřebského listu Agramer Zeitung, ve kterém po tři roky loajálně tlumočil stanoviska chorvatské vlády. Během svého působení v Záhřebu se roku 1874 zasloužil o konstituování spolku Česká beseda, který sdružoval místní Čechy.34

 

V souvislosti s chorvatsko-uherským vyrovnáním (1868) a především jeho revizí (1873) velká část českého tisku a politických představitelů vytýkala Chorvatům, že se zřekli slovanské a historicko-státoprávní složky svého dosavadního politického programu. Podle jejich názoru Chorvaté upřednostnili své momentální dílčí zájmy na úkor prospěchu všech Slovanů monarchie, čímž přispěli k upevnění dualismu. Chorvatský tisk naopak upozorňoval na oportunní povahu české pasivní politiky praktikované v letech 1873–1879. V 80. letech staročeši vedení F. L. Riegrem vedli tzv. drobečkovou politiku, zcela rezignovali na politické spojenectví s Chorvaty a naopak usilovali o korektní vztahy s Maďary, za což byli vehementně kritizováni J. J. Strossmayerem a dalšími chorvatskými veřejnými činiteli.

 

V českém i chorvatském prostředí se však již od konce 70. let 19. století dostávaly do popředí nové politické strany, které vyjadřovaly vůli navázat na tradici česko-chorvatského politického dialogu.35 Na české straně byli touto silou mladočeši, jejichž radikální státoprávní a nacionální rétorika je zpočátku sbližovala se stoupenci Chorvatské strany práva (tzv. pravaši). Projevem jejich vzájemných sympatií byla kupříkladu série článků Gustava Eima publikovaná v mladočeských Národních listech roku 1884, v níž se autor pokoušel stranu práva očistit od její velezrádné pověsti. Naopak pravašský list Sloboda oslavoval česko-chorvatskou spolupráci a následováníhodnou kulturní pokročilost Čechů ve zprávách o cestě chorvatských turistů do Prahy v srpnu 1884.36

 

V první polovině 90. let se však mladočeši, kteří uspěli ve volbách do českého zemského sněmu (1889) a říšské rady (1891), názorově rozešli s pravaši pro jejich velkochorvatské postoje spojené s negací existence srbského národa v Trojjediném království. V českém prostředí, které Chorvaty a Srby považovalo za bratrské národy a přálo si jejich sblížení, ba dokonce splynutí, byla taková rétorika obecně pokládána za škodlivou a kontraproduktivní. Ostrou kritiku pravašských stanovisek obsahovala např. kniha Osoby a věci v Chorvatsku (1895) Ignáta Hořici sestavená z autorových článků o situaci v Chorvatsku uveřejňovaných v Času mezi léty 1892–1894. Mladočeši začali v 90. letech názorově inklinovat spíše ke stoupencům Nezávislé národní strany (tzv. obzoraši, podle jejich tiskového orgánu Obzor), která však na rozdíl od mladočechů zůstávala seskupením opozičním, čemuž odpovídal její omezený vliv na politické dění. Překážkou intenzivnější spolupráce mladočechů s Chorvaty byly kromě slabosti a vzájemné nevraživosti mezi jejich potencionálními spojenci také rostoucí srbofilské nálady české společnosti a rozporuplná percepce mladočechů v silně katolickém Chorvatsku, kde provokovala jejich pověst ostře proticírkevně zaměřených liberálů. Ještě větší problém představovalo dualistické uspořádání říše, které limitovalo možnosti přímého česko-chorvatského spojenectví na půdě říšské rady. Mladočeši zde mohli za panujících státoprávních podmínek navázat spolupráci pouze s nepočetnými chorvatskými zástupci z Předlitavska (Dalmácie, Istrie), např. s istrijským politikem Vjekoslavem Spinčićem (1848–1933), který měl již od doby svých studií v Praze v 70. letech 19. století vřelý vztah k českému prostředí. Obecně se dá říci, že přes některé dílčí úspěchy měla politická spolupráce Čechů s Chorvaty v 90. letech spíše epizodický a z české strany často účelový charakter.37

 

Mnohem plodnější byly na přelomu 19. a 20. století vzájemné vztahy na poli kulturním. Značného rozkvětu doznala od 80. let 19. století překladatelská činnost z chorvatštiny do češtiny. V roce 1880 vyšly české překlady románu Zlatníkův zlatoušek a povídky Žebrák Luka významného chorvatského spisovatele Augusta Šenoy, který byl částečného českého původu a v letech 1859–1865 studoval v Praze, kde se přátelil s Janem Nerudou, Vítězslavem Hálkem a dalšími literáty. Zároveň odtud chorvatskou veřejnost informoval o českých záležitostech a vybízel ji k inspiraci v českém prostředí. Šenoa se stal jedním z nejvíce překládaných chorvatských autorů do češtiny a jeho nejznámější historický román Selská bouře se dočkal tří českých překladů (1882, 1953, 1977). Dalším chorvatským spisovatelem, jehož tvorba se v českém prostředí těšila značné oblibě, byl Ivo Vojnović, jehož drama Ekvinokce (přeloženo 1897, 1938, 1973) bylo již dva roky po svém vzniku uvedeno v Národním divadle v Praze (1897). Světovou premiéru měla v českém hlavním městě dne 7. prosince 1923 další Vojnovićova divadelní hra Maškaráda v podkroví, kterou autor věnoval „Praze, mé milence“. Postupně v Čechách vyšla takřka celá Vojnovićova tvorba, včetně jeho nejvýznamnějšího díla – Dubrovnické trilogie (přeloženo 1910).38Od 80. let 19. století do roku 1918 byly v českém prostředí publikovány překlady z díla takřka všech důležitých chorvatských spisovatelů tvořících v druhé polovině 19. a na začátku 20. století – Josipa Eugena Tomiće, Eugena Kumičiće, Ksavera Šandora Gjalského, Silvije Strahimira Kranjčeviće a mnoha dalších. Českých přebásnění se dočkala také chorvatská lidová poezie, s níž českého čtenáře seznamovali zejména Josef Holeček a Ludvík Kuba, který jí věnoval dva svazky své monumentální řady Slovanstvo ve svých zpěvech (IX. kniha – Písně chorvatské /1892/, X. kniha – Písně dalmatské /1893/).39 Popularizací chorvatské literatury v českých zemích se na přelomu století zabývali Jan Hudec, František Fahoun, Adolf Černý či František Veverka. Agilní překladatelé nechyběli ani mezi Chorvaty. Zásluhou A. Šenoy, Skendera Fabkoviće, Maksa Kuntariće, Pavla Rakoše a dalších byl chorvatský literární kontext obohacen o překlady z tvorby Aloise Jiráska, B. Němcové, Jaroslava Vrchlického, V. V. Tomka, Svatopluka Čecha či Julia Zeyera.40

 

Velice čilé byly koncem 19. a začátkem 20. století osobní kontakty Čechů a Chorvatů, kteří se setkávali u příležitosti hospodářských, národopisných či uměleckých výstav, turistických návštěv, oslav nejrůznějších výročí, sjezdů slovanských novinářů, kongresů pokrokového studentstva či sokolských sletů (Chorvatský Sokol byl založen 27. prosince 1874). Tato setkání byla pravidelně provázena manifestacemi slovanské vzájemnosti, četnými verbálními projevy vzájemných sympatií a bohatým novinovým zpravodajstvím, které se obvykle neomezovalo na popis samotné události, ale zároveň prohlubovalo znalosti čtenářů o poměrech v zemi hostů. K vzájemnému poznání přispívala také zvýšená přítomnost českých úředníků, řemeslníků, technických odborníků, duchovních, učitelů či hudebníků v chorvatských městech a nová vlna české kolonizace slavonského venkova probíhající od 80. let 19. století (okolí Daruvaru, Bjelovaru, Križevců a Požegy). Na rozdíl od přesídlenců z 20. a 30. let bylo již u nově příchozích obvykle zformováno české národní vědomí. Většinou proto odmítali přijmout uherské občanství, v důsledku čehož s nimi bylo nakládáno jako s cizinci a houževnatěji odolávali kroatizaci. V roce 1900 žilo v Chorvatsku a Slavonii 31 588 Čechů, z nichž dvě třetiny působily v zemědělství.41

 

Češi se též významně podíleli na vybudování a provozování některých ubytovacích zařízení na chorvatském Jadranu (Crikvenica, Baška na Krku aj.), kam začali mířit první čeští turisté. Na záhřebské univerzitě působilo v období od jejího založení (1874) do roku 1918 několik českých profesorů, mj. slavista a literární komparatista Leopold Václav Geitler, právní historik Jaromír Haněl, chemik Gustav Janeček, botanik Bohuslav Jirouš, fyzik Vincenc Dvořák, matematik Karel Zahradník či filozof Albert Bazala, který v průběhu své akademické kariéry předsedal několika významným chorvatským vědeckým, vzdělávacím a kulturním institucím (Jihoslovanská akademie věd a umění, Matice chorvatská, Univerzita v Záhřebu, Sdružení chorvatských spisovatelů). V Záhřebu v letech 1911–1914 vycházel týdeník české menšiny Český list, jehož šéfredaktorem byl Dragutin Pavlů. S velkým úspěchem se na přelomu století setkávala hostování chorvatských herců v Praze (Andrija Fijan, Marija Ružička-Strozzi, Ljerka Šram ad.) a jejich českých kolegů v Záhřebu (Josef Šmaha, Otýlie Sklenářová-Malá, Marie Laudová-Hořicová ad.). V chorvatské metropoli dlouhodobě působili čeští divadelníci Václav Anton a Arnošt Grund, který napsal scénář k prvnímu chorvatskému hranému filmu Brcko u Zagrebu (1917, Brcko v Záhřebu) v němž si zahrál hlavní roli. Na individuální úrovni se uskutečňovala spolupráce českých a chorvatských vědců. V této oblasti sehrál zvláště důležitou úlohu chorvatský slavista Vatroslav Jagić (1838–1923), který se stal učitelem několika českých slavistů, bohemistů a historiků, mj. Konstantina Jirečka, Josefa Vašici a Jana Gebauera.42

 

Na pražských vysokých školách studovalo na přelomu století značné množství chorvatských studentů. Jejich první početnější skupinu tvořili mladíci, kterým bylo znemožněno studium v Záhřebu pro jejich účast na protimaďarských demonstracích roku 1895. Na doporučení jednoho z nich – Stjepana Radiće (1871–1928), který měl již z dřívější doby zkušenosti s českým prostředím, se část studentů vyloučených ze záhřebské univerzity rozhodla pokračovat ve studiu v Praze. Zde se mnozí nadchli pro myšlenky politického realismu a sociálního reformismu profesora Tomáše Garrigue Masaryka, jehož přednášky na české univerzitě navštěvovali. Nejaktivnější z nich (S. Radić, Živan Bertić, Svetimir Korporić, Milan Heimerl, Franjo Poljak, Milan Šariš ad.) se rozhodli v Praze vydávat vlastní časopis, ve kterém by propagovali realistický přístup k politickým a společenským otázkám, Masarykovu koncepci drobné každodenní práce a přirozené právo národní namísto zprofanovaného práva státního a historického.43 Pod vlivem ideje česko-slovenské sounáležitosti a Masarykových názorů na jihoslovanskou otázku se též v pražském prostředí přikláněli k prosazování koncepce národní jednoty Chorvatů a Srbů.44

 

Časopis pojmenovaný Hrvatska misao (Chorvatská myšlenka) vycházel od ledna do června 1897 (8 čísel) a jeho šéfredaktorem se stal český pokrokář František Hlaváček, který svým chorvatským přátelům pomáhal s orientací v českém prostředí a s učením českého jazyka.45 Původně měl jeho pozici zaujmout S. Radić, který se však s ostatními iniciátory projektu názorově rozcházel a v únoru 1897 se ke všemu odebral studovat do Paříže. S českým prostředím ovšem tento budoucí vůdčí chorvatský politik zůstal nadále ve styku a opakovaně se do něj vracel. Vydatně přispíval do českého tisku (Samostatnost, Slovanský přehled aj.), v Praze vydal některé své spisy (Současné Chorvatsko, 1900; Slovanská politika v habsburské monarchii, 1902 ad.), sestavoval hesla s jihoslovanskou tematikou pro Ottův slovník naučný, do chorvatštiny přeložil vlastní antologii českých prozaiček Djevojački sviet (1902) a Jiráskovy Psohlavce (1906), napsal poměrně rozsáhlou monografii o české politice, dějinách a kultuře Češki narod na početku XX. stoljeća (1910) či sestavil českou mluvnici s čítankou a diferenčním slovníkem pro chorvatské zájemce o studium českého jazyka (1896).46

 

V prosinci 1897 byla Hrvatska misao přejmenována na Novo doba. Nacionálně neutrální název a podtitul List sjednocené chorvatské, srbské a slovinské mládeže pro literaturu, politiku a společenské otázky odrážely skutečnost, že se na jeho přípravě podíleli Chorvaté, Srbové i Slovinci, jejichž cílem bylo působit na všechny jihoslovanské studenty ve smyslu propagace národní jednoty Jihoslovanů. Z důvodu časové zaneprázdněnosti se již na vydávání nepodílel F. Hlaváček a jeho místo šéfredaktora zaujal Dalmatinec Vicko Iljadica Grbešić. Mezi prosincem 1897 a červencem 1898 vyšlo celkem 10 čísel tohoto periodika, předtím než jej potkal stejný osud jako Hrvatsku misao – zákaz distribuce v Chorvatsku.

 

Přestože v Praze tištěné časopisy jihoslovanských studentů vycházely pouze rok a půl, jejich vliv na pokrokářsky smýšlející studenty i středoškoláky v Chorvatsku byl nezanedbatelný. Důkazem byl mj. pokračující příliv chorvatských studentů do Prahy, z nichž se část deklarovala jako „masarykovci“ či „realisté“ (Vladimir Jelovšek, Milan Prelog ad.). Po návratu do vlasti se mnozí absolventi pražských vysokých škol uplatnili v chorvatském veřejném a politickém životě, kde prosazovali ideje jihoslovanské spolupráce a Masarykova realismu. Také jejich zásluhou došlo v Chorvatsku k politickému sblížení Chorvatů se Srby a zformování chorvatsko-srbské koalice (1905).47 Dalmatští studenti působící v Praze rovněž obohatili chorvatskou sportovní scénu, když roku 1911 v restauraci U Fleků založili fotbalový klub Hajduk Split.48 Následujícího roku zavítal do Čech také pozdější jugoslávský prezident Josip Broz (Tito), který krátce pracoval jako dělník v železárnách v Jincích-Čenkově a ve Škodově závodech v Plzni.49

 

Od konce 80. let 19. století rostla ekonomická síla českých peněžních ústavů a podnikatelů, kteří se začali zajímat o trhy v okrajových částech monarchie, které dosud nebyly dostatečně podchyceny doposud dominujícím německým kapitálem. Mezi takové oblasti patřily i chorvatské země, kam byli z českého prostředí vysíláni obchodní a finanční zástupci, aby připravili půdu pro rozsáhlou expanzi českého kapitálu, jež se uskutečnila na přelomu století. Ústřední roli v tomto procesu sehrála Živnostenská banka, která stála u vzniku Lublaňské úvěrní banky (1897), Jadranské banky v Terstu (1905) a Chorvatské zemské banky v Osijeku (1909), prostřednictvím nichž kontrolovala četné podniky a finanční instituce na slovanském jihu. Příklad Živnobanky následovaly další české peněžní ústavy (Sporobanka, Česká průmyslová banka ad.). Důležitým rysem tehdejšího českého hospodářského pronikání do chorvatských a dalších jihoslovanských oblastí v době tzv. novoslovanského hnutí byla účelová argumentace slovanskou myšlenkou, jež měla posílit pozici českého kapitálu vůči neslovanské konkurenci. Český kapitál v chorvatských zemích kontroloval například cukrovar a mlýn v Osijeku, paroplavební společnost Dalmacija, textilku v městečku Duga Resa nebo Spojené pekárny v Záhřebu.50

 

Za první světové války se rozvinula čilá zahraniční spolupráce mezi českým odbojem vedeným T. G. Masarykem a Jihoslovanských výborem sdružujícím chorvatské, slovinské a srbské politiky z Rakouska-Uherska.51Cílem obou skupin bylo rozbití monarchie a vytvoření samostatných států Čechoslováků a Jihoslovanů, které měl podle některých tehdejších představ propojovat koridor procházející rakousko-uherským pomezím obývaným početnou chorvatskou menšinou. Své politické kroky koordinovaly také česká a chorvatská politická reprezentace v monarchii, zvláště po znovuobnovení činnosti říšské rady v květnu 1917. Masaryk v průběhu války apeloval na Jihoslovanský výbor a vládu Srbského království, aby spojily své síly a dospěly k oboustranně přijatelné dohodě o budoucím uspořádání samostatného jugoslávského státu.52 V důsledku chaotického vývoje na konci války a hrozby realizace italských územních aspirací se však nakonec srbské vládě podařilo prosadit svojí centralistickou sjednocovací koncepci, jež nepočítala s uznáním historicko-teritoriální individuality někdejších rakousko-uherských území obývaných Chorvaty a dalšími Jihoslovany. Po vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (1. prosince 1918; od roku 1929 Království Jugoslávie) se tato skutečnost stala významným zdrojem srbsko-chorvatského napětí, jež v meziválečném období narušovalo stabilitu jugoslávského státu a zatěžovalo také jeho vztahy s Československem.

 

 

Česko-chorvatské vztahy v meziválečných letech a za druhé světové války

 

Po roce 1918 se česko-chorvatské vztahy staly integrální součástí objemného korpusu československo-jugoslávských vztahů, které svou šíří a intenzitou výrazně zastínily dosavadní partikulární styky mezi českým a chorvatským prostředím.53 Československo a Jugoslávie byly v meziválečném období strategickými partnery,54 čemuž odpovídal rozsah jejich politické, hospodářské, vojenské i kulturní spolupráce, ale také nevole československých politických špiček k otevřené podpoře jakýchkoliv projevů nesouhlasu s vnitřním uspořádáním jugoslávského státu. Z této skutečnosti vyplýval také odmítavý postoj československých vlád k chorvatské politické reprezentaci, která kritizovala faktickou srbskou hegemonii ve společném státě a požadovala jeho demokratizaci a federalizaci. Jediným českým politickým uskupením, které usilovalo o navázání užší spolupráce s hlavní chorvatskou opoziční silou v Jugoslávii – Chorvatskou selskou stranou (dále HSS) – byli agrárníci. Obava ze separatistických tendencí a destabilizace Jugoslávie vedla přední československé politiky k podpoře centralizačního a unitaristického úsilí bělehradského režimu, což mělo negativní vliv na percepci Československa v chorvatském prostředí.

 

Mezi částí chorvatských politických představitelů se i v meziválečném období nadále těšil vysoké autoritě T. G. Masaryk, na něhož se opakovaně obraceli s žádostmi o pomoc či přímluvu. Již na konci roku 1918 jej chorvatský poslanec z Istrie Matko Laginja žádal, aby se během jednání s představiteli velmocí zasadil o připojení sporných oblastí okupovaných Itálií (Istrie, část Dalmácie aj.) k jihoslovanskému státu. V roce 1925 se dcera předsedy HSS Stjepana Radiće Mira Košutić obrátila na Masaryka s prosbou, aby se angažoval v záležitosti jejího otce, který byl v té době ve vězení. Významný srbský politik z Chorvatska Svetozar Pribićević (Nezávislá demokratická strana) a představitelé chorvatské politické reprezentace sestavili roku 1934 memorandum adresované československému prezidentovi, ve kterém jej upozorňovali na nerovnoprávné postavení chorvatského národa v Jugoslávii a žádali o Masarykovu osobní přímluvu za propuštění vězněného Radićova nástupce ve vedení HSS Vladka Mačka. Československý prezident ani další čeští politici ovšem na podobné žádosti otevřeně nereagovali z obavy před nevolí oficiálního Bělehradu, o jehož přízeň v zájmu zachování strategického československo-jugoslávského spojenectví nadále usilovali. Na vládnoucí jugoslávské kruhy se pokoušeli působit spíše v diplomatickém zákulisí, ale jejich výzvy k demokratizaci politického života v Jugoslávii se nesetkávaly s žádoucím účinkem.55

 

Přístup československých politických špiček k jugoslávským záležitostem se postupně měnil v období osobní diktatury krále Alexandra, jejíž vyhlášení (6. ledna 1929) původně Československo podpořilo. V souvislosti s internací Svetozara Pribićeviće roku 1931 a jeho následným odchodem do pražské emigrace začala část českého tisku objektivněji informovat o situaci v Jugoslávii (novináři Hubert Ripka, Jan Hajšman ad.). České úřady, pro které byl Pribićevićův pobyt v Československu diplomatickou zátěží, poskytly tomuto opozičnímu politikovi diskrétní finanční výpomoc. Po nástupu premiéra Milana Stojadinoviće (červen 1935), který nebyl nakloněn malodohodovému spojenectví, začala československá diplomacie usilovat o užší spolupráci s jugoslávskou opozicí. Vzhledem k vzájemné nedůvěře se však nepodařilo navázat přímé kontakty s její chorvatskou částí. V listopadu 1937 vyvolal na jugoslávské straně značné pobouření telegram prezidenta Edvarda Beneše adresovaný regentu princi Pavlovi, ve kterém jej nabádal k urychlenému řešení chorvatské otázky.56

 

Silnou pozici si v chorvatských oblastech v meziválečném období udržoval český kapitál, který zde pevně zakotvil již na přelomu 19. a 20. století.57 Živnostenská banka ovládala Chorvatskou zemskou banku v Záhřebu a svůj podíl měla také v Přímořské bance v Sušaku a dalších jugoslávských peněžních ústavech. Československá komunita žijící v Jugoslávii založila roku 1921 Československou banku v Daruvaru, jejíž ústředí bylo roku 1929 přeneseno do Záhřebu. Československé investice směřovaly zvláště do potravinářského, kožedělného, strojírenského a textilního průmyslu. Mezi významné podniky kontrolované českým kapitálem patřil největší jugoslávský cukrovar v Osijeku, železárna a strojírna tamtéž či obuvnický a gumárenský závod firmy Baťa v Borovu.58

 

Češi nadále vlastnili četné hotely a penziony na jadranském pobřeží, kam při svých cestách do Jugoslávie směřovala většina československých turistů. V několika případech se Češi zasloužili o popularizaci a rozvoj přímořských letovisek (Kupari, Crikvenica, Baška na Krku, Rab, Omiš aj.). Významnou úlohu v organizaci turistických návštěv hrála Československo-jihoslovanská liga (založena 1920), jejímž jugoslávským pandánem byla síť Jihoslovansko-československých lig, které působily např. v Crikvenici (od roku 1926), Záhřebu (1927), Splitu (1927) a v 30. letech také v dalších chorvatských městech – Sisku, Vukovaru, Osijeku, Daruvaru aj.59 Z důvodu nevraživosti části chorvatské politické opozice, která tyto spolky obviňovala ze srbofilské orientace, se však zřizování lig v chorvatských oblastech oproti jiným částem Jugoslávie poněkud opozdilo.

 

Kromě cestovního ruchu přispívala k vzájemnému poznání Čechů a Chorvatů také tradice Všesokolských sletů v Praze, kterých se již od rakousko-uherských dob pravidelně účastnili chorvatští cvičenci. Sokolské i mnohé další spolky, sdružení a instituce zakládali mj. také příslušníci české menšiny žijící v západní Slavonii,60 kteří se zasloužili o vznik vlastní banky (1921), střední školy (1931), několika českých základních škol a paralelek, knihoven, svépomocných družstev, ochotnických a hasičských spolků, skautských oddílů či vydávání vlastního listu Jugoslávští Čechoslováci (1922–1941 v Daruvaru). Dne 29. června 1921 vznikl v Osijeku Československý svaz (ČSS), který jako zastřešující organizace jugoslávských Čechů a Slováků působil do roku 1941. Na jeho činnost však většina slavonských Čechů hleděla s nedůvěrou, neboť se politicky orientovali na chorvatskou opozici (HSS) a ČSS považovali za proponenta centralizačních tendencí bělehradské vlády.

 

Několik záhřebských knihkupectví v meziválečném období nabízelo české knihy. Vlastníkem jednoho z nich byl Jaroslav Merhaut, který v roce 1939 vydal Velký česko-chorvatský slovník (přetisky 1998, 2001). Na chorvatských vysokých školách působili mnozí čeští profesoři, mj. hudební pedagogové Václav Huml a František Lhotka, lékaři Emil Prášek a František Smetánka nebo agronom Viktor Koudelka. Naopak v českém akademickém prostředí zakotvil chorvatský literární vědec a autor knihy Současná srbochorvatská literatura (1928) Dragutin Prohaska či jeden z nejvýznamnějších chorvatských malířů Vlaho Bukovac (1855–1922), který se podílel na výzdobě interiéru Obecního domu v Praze a v roce 1918 se v rámci české delegace zúčastnil mírové konference v Paříži.61 Bukovac od roku 1903 až do své smrti působil jako pedagog na pražské AVU a svou tvorbou ovlivnil řadu českých výtvarníků. Na českých univerzitách se vzdělávaly desítky chorvatských studentů, např. chemik a pozdější nositel Nobelovy ceny Vladimir Prelog, paleoslavista a lektor češtiny Josip Vrana, hudební skladatelé Krsto Odak a Josip Slavenski, pediatr Branko Dragišić nebo literární historik Milan Ratković.62 Řada českých vědců se zabývala studiem jihoslovanských dějin a filologie. Historička Milada Paulová je autorkou několika monografií o jihoslovanském odboji a česko-jihoslovanské spolupráci za první světové války.63 Literární historik Frank Wollman ve svých dílech Srbocharvátské drama (1924) a Dramatika slovanského jihu (1930) podal přehled vývoje chorvatského dramatu v kontextu ostatních jihoslovanských literatur.64

 

O popularizaci chorvatské literatury v českém prostředí se kromě Wollmana zasloužili také překladatelé Jan Hudec, Josef Vinař, Anna Urbanová, Otakar Kolman či Josef Pelíšek.65 Českého čtenáře seznamovali jak z klasickými díly barokního spisovatele Ivana Gunduliće (Josef Vinař), tak s nejnovější tvorbou soudobých autorů, přičemž se jim podařilo rozpoznat výjimečný literární talent Miroslava Krleži (Václav Cháb) a Iva Andriće (J. Pelíšek). Kromě zmíněných spisovatelů se mezi českými překladateli 20. a 30. let těšili zvláštní oblibě Ivo Vojnović, Milan Begović, Petar Petrović Pecija, Mato Lovrak či v Praze žijící literát Božo Lovrić. Na českých jevištích byly pravidelně uváděny hry chorvatských dramatiků Vojnoviće, Begoviće, Krleži a dalších, jejichž zinscenování se kromě řady českých režisérů ujímal také jejich chorvatský kolega Branko Gavella, který v letech 1931–1939 a 1945–1947 působil v Československu. Vrchol své herecké kariéry prožil v pražském Národním divadle mezi léty 1929–1949 chorvatský divadelník Zvonimir Rogoz, jenž ve stejném období ztvárnil několik rolí v českých filmech, např. v Extási Gustava Machatého (1933). Na chorvatských divadelních scénách byla uváděna dramata Karla Čapka, jehož texty překládal Boško Vračarević. Stejný autor pořídil také první ze tří chorvatských překladů románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1929). Pozornost chorvatských překladatelů Pavla Rakoše, Josipa Andriće, Josipa Nikšiće a dalších upoutala rovněž díla Jindřicha Šimona Baara, Ivana Olbrachta, Svatopluka Čecha, Jiřího Wolkera, Eduarda Basse či Fráni Šrámka. Se značným zájmem veřejnosti se v meziválečném období setkaly výstavy českých výtvarníků Alfonse Muchy a Ladislava Šalouna v Záhřebu a jejich chorvatských kolegů Ivana Meštroviće a Vlaha Bukovce v Praze. Chorvatský Jadran byl tvůrčí inspirací pro české malíře (Josef Písecký, Alois Kohout, Vladimír Hroch aj.) a básníka Jakuba Demla (Cesta k jihu, 1935; Jugo, 1935). Rakouský malíř českého původu Othmar Růžička na mnoha svých plátnech zachytil lidové kroje, obyčeje a výjevy ze života moravských Chorvatů. Své postřehy a dojmy z cest po Dalmácii v letech 1890–1912 shrnul v cestopise Čtení o Dalmácii: Cesty a studie z roku 1890–1912 (1936) etnomuzikolog a malíř Ludvík Kuba.66

 

Nedlouho po útoku nacistického Německa na Jugoslávii v dubnu 1941 byly na území nově vzniklého fašistického Nezávislého státu Chorvatsko (NDH) zrušeny všechny československé menšinové organizace, včetně škol s českým vyučovacím jazykem.67 Ještě v témže roce obdrželo mnoho českých krajanů povolávací rozkaz do chorvatského vojska (domobrany), v jehož řadách se většinou zúčastnili bojů v Bosně. V letech 1942–1943 se domobranecké jednotky začaly rozpadat a stále více chorvatských Čechů vstupovalo do partyzánské armády vedené jugoslávskými komunisty. Dne 3. května 1943 byl z českých a slovenských partyzánů vytvořen samostatný československý prapor, který se již 26. října 1943 rozrostl na Československou brigádu národně osvobozeneckého vojska Jugoslávie Jan Žižka z Trocnova. Tímto útvarem prošlo na 3 500 bojovníků (z velké části Čechů a Slováků), z nichž 700 padlo.68

 

 

Česko-chorvatské vztahy v období po druhé světové válce

 

Československo-jugoslávské politické a hospodářské styky v poválečném období byly takřka výhradně v ingerenci nejvyšších státních úřadů, zvláště po únorovém převratu (1948), jímž byl v Československu nastolen komunistický režim, který v Jugoslávii panoval již od skončení druhé světové války. Československá veřejnost vnímala tehdejší Jugoslávii i přes její federativní uspořádání nadále jako jeden celek. Za dané situace je možno jasnější kontury bilaterálních česko-chorvatských vztahů v letech 1945–1991 vysledovat víceméně pouze na poli kulturní a vědecké spolupráce. Důležitou kapitolou ve vzájemných stycích se po jisté pauze způsobené na přelomu 40. a 50. let tzv. roztržkou Jugoslávie se sovětským blokem stávala od 60. let znovu oblast cestovního ruchu, neboť tisíce českých turistů trávily dovolenou na chorvatském pobřeží.

 

V poválečném období v důsledku asimilace a reemigrace značně prořídly řady české minority v Chorvatsku. Do Československa se po roce 1945 přestěhovalo kolem 10 tisíc krajanů a velká část z nich pocházela právě z chorvatských oblastí.69 Přestože se po válce podařilo obnovit činnost mnoha menšinových spolků a škol, počet Čechů v Chorvatsku se mezi léty 1948 a 1991 snížil z 29 na 13 tisíc osob.70

 

Po druhé světové válce takřka zaniklo chorvatské osídlení na jižní Moravě (vesnice Frélichov/Jevišovka, Nový Přerov a Dobré Pole) čítající několik stovek osob, které byly československými úřady rozsídleny do různých částí republiky, a to z důvodu jejich údajné kolaborace s nacisty za války. Obce obydlené moravskými Chorvaty totiž po podpisu Mnichovské dohody připadly Říši a většina mužů během války obdržela povolávací rozkaz do wehrmachtu, v jehož řadách se obvykle zúčastnili bojů na východní frontě.71

 

V obou národních prostředích se v poválečném období afirmovala řada agilních překladatelů. Na české straně se stal nejaktivnějším popularizátorem chorvatské literatury Dušan Karpatský (1935–2017), který je podepsán pod více než šedesáti knižními překlady z chorvatštiny (mj. přeložil několik svazků Spisů Miroslava Krleži). S chorvatskou literaturou seznamovali českou veřejnost rovněž Irena Wenigová, Milada Nedvědová, Milada Černá, Josef Hiršal, Anna Urbanová, Jiří Fiedler, Luděk Kubišta či Otto František Babler. Chorvatskou lidovou slovesnost překládal Oton Berkopec spolu s Františkem Halasem (1954, Zpěvy hrdinství a lásky), renesanční lyriku M. Nedvědová s J. Hiršalem (1964, Dubrovnická renesanční poezie), barokní poezii I. Wenigová s L. Kubištou (1967, Kéž hoří popel můj). Jaroslav Urban přeložil ve spolupráci s Jiřím Kolářem renesanční komedii Dundo Maroje (1958) Marina Držiće. Většinou však překladatelé věnovali pozornost dílům soudobých autorů. Knižních překladů své tvorby se dočkali mj. dramatici Marijan Matković, Ivo Brešan a Ivan Raos, básníci Ivan Goran Kovačić, Vesna Parun a Zvonimir Golob nebo prozaici Ivo Andrić, Vjekoslav Kaleb a Vladimir Nazor. Nejvíce překládaným chorvatským spisovatelem byl Miroslav Krleža, jehož dramata se též objevovala v repertoáru českých divadel. Chorvatské divadelní scény s úspěchem uváděly hry českých autorů, kteří byli v Československu proskribováni (Václav Havel, Pavel Kohout ad.). Relativně častá byla vzájemná hostování divadelních a operních souborů. Nejvýznamnějším poválečným překladatelem české literatury do chorvatštiny byl Ljudevit Jonke (1907–1979), který přeložil mj. několik knih K. Čapka, Povídky malostranské (1950) Jana Nerudy, Babičku (1947) B. Němcové a Haškova Švejka (1952). Od 70. let byli v řadách chorvatských čtenářů oblíbeni zvláště čeští spisovatelé Milan Kundera, Josef Škvorecký, Bohumil Hrabal a Jiří Šotola, jejichž díla překládali Nikola Kršić, Mirko Jirsak, Predrag Jirsak, Renata Kuchar nebo Dagmar Ruljančić.72 Na pražské FAMU studovali chorvatští filmoví režiséři Lordan Zafranović a Rajko Grlić. Nejslavnější poválečný chorvatský dirigent Lovro Matačić často spolupracoval s Českou filharmonií. Kroatistickými tématy se ve svém bádání zabývali čeští literární vědci Miroslav Kvapil (1930–2008)73 či Ivan Dorovský (* 1935)74 a také historici, zejména Miroslav Šesták (* 1937).75 Nejzasloužilejšími chorvatskými bohemisty byli Lj. Jonke, Predrag Jirsak (1941–2011) a Dubravka Sesar (* 1947).

 

Současné vztahy mezi Českou republikou a Republikou Chorvatsko

 

Kvalitativně novou podobu získaly česko-chorvatské vztahy na počátku 90. let 20. století, kdy se po rozpadu jugoslávské a československé federace posunuly do roviny mezistátních styků. Dne 16. ledna 1992 uznala ČSFR existenci samostatné Republiky Chorvatsko (Republika Hrvatska – RH). Diplomatické styky mezi ČSFR a RH byly navázány k 11. květnu 1992, mezi ČR a RH k 1. lednu 1993. Uskutečňují se na úrovni akreditovaných velvyslanectví v Praze a Záhřebu, konzulátů v Rijece a Splitu a honorárního konzulátu v Brně.76 Mezistátní vztahy nejsou zatíženy žádnými otevřenými otázkami. Dosud se realizovalo několik bilaterálních návštěv nejvyšších státních představitelů, během nichž byla podepsána řada dohod o vzájemné spolupráci v oblastech obchodu, cestovního ruchu, dopravy, kultury, školství či sociálního zabezpečení. V letech 1992–1998 se stovky českých vojáků zúčastnily mírových misí OSN (UNPROFOR, UNCRO, UNTAES) na území RH.77 Vzájemné hospodářské vztahy prokazují mírně vzestupnou tendenci. Objem obchodní výměny mezi Českem a Chorvatskem se mezi léty 2010 a 2014 zvýšil z 424 na 519 mil. EUR.78 České firmy investují zvláště do chorvatské turistické, dopravní a energetické infrastruktury, v ČR úspěšně působí několik chorvatských firem, např. Podravka (potravinářství) a Pliva (farmaceutický průmysl). Chorvatsko bylo od druhé poloviny 90. let až do roku 2014 nejvyhledávanější zahraniční destinací českých turistů (každoročně 500–800 tisíc osob).

 

V RH dosud žije takřka desetitisícová česká menšina, jež se sdružuje do zájmových spolků, které s podporou úřadů ČR pěstují české tradice, jazyk a kulturu. Zastřešující organizací Českých besed (31), škol a spolků je Svaz Čechů v Republice Chorvatsko.79 Čeští krajané provozují vlastní nakladatelství, které vydává týdeník Jednota (od roku 1946 v Daruvaru), periodický vědecký sborník Přehled kulturních, literárních a školních otázek (od roku 1962 tamtéž, od roku 2008 pod názvem Přehled kulturních a historických, literárních a školních otázek)80 a učebnice pro dvě základní školy s českým vyučovacím jazykem, jež sídlí v Daruvaru a Končanici. V obou obcích rovněž fungují české školky. V Záhřebu od roku 1992 působí Chorvatsko-česká společnost,81 která mj. vydává bulletin Susreti věnovaný chorvatsko-českým vztahům. Daruvarsko bylo na počátku 90. let 20. století zasaženo válečnými událostmi a četní příslušníci tamní české menšiny bojovali v řadách chorvatské armády. Z iniciativy československého prezidenta Václava Havla tehdy na území ČSFR našlo útočiště několik stovek dětí českých krajanů. V chorvatském parlamentě zastupuje českou a slovenskou minoritu jeden společný poslanec přímo volený příslušníky těchto komunit. V jihomoravské Jevišovce byla v roce 2000 otevřena stálá expozice o dějinách a kultuře moravských Chorvatů a počátkem září se zde každoročně koná Chorvatský kulturní den, který organizuje Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR (založené 1991).82 Během posledního sčítání obyvatelstva ČR v roce 2011 se k chorvatské národnosti přihlásilo 1 125 osob.83

 

Postupně nabývají na intenzitě česko-chorvatské kontakty na poli kultury a vzdělávání.84 V roce 2001 byla ratifikována mezistátní Dohoda o spolupráci v oblasti kultury, školství, vzdělávání a sportu. V roce 1999 byl na filozofické fakultě v Brně zřízen studijní obor Chorvatský jazyk a literatura (Kroatistika), který dosud absolvovaly desítky českých studentů.85 Tamní Ústav slavistiky pořádá od roku 2013 Kroatistická setkání v Brně, jež zprostředkovávají odborný dialog českých kroatistů s jejich protějšky z Chorvatska a dalších zemí. Jejich nedílnou součástí je též doprovodný kulturní program, který seznamuje českou veřejnost s reprezentativními představiteli a díly chorvatské kultury.86 Kroatistika je rovněž studována v rámci Jihovýchodoevropských studií na filozofické fakultě v Praze. Relativně vysoký je též zájem o studium bohemistiky v Záhřebu, lektorát češtiny byl rovněž zřízen v Zadaru, a to v rámci meziregionální hospodářské, kulturní a vzdělávací spolupráce Jihomoravského kraje a Zadarské župy rozvíjené od roku 2007.87 Poměrně častá jsou vzájemná hostování divadel, hudebníků, výtvarníků, fotografů a filmařů. Velkou pozornost české veřejnosti sklidilo několik přehlídek tvorby chorvatských naivních malířů, retrospektivní výstava obrazů Vlaha Bukovce (2000) či výstava Secese v Chorvatsku (2006). V ČR působili nebo působí fotograf Stanko Abadžić, dirigent Tvrtko Karlović, filmaři Lordan Zafranović a Andrea Majstorović. Pražský architekt chorvatského původu Vlado Milunić projektoval spolu s Frankem Gehrym jednu z moderních dominant české metropole, tzv. Tančící dům (1996). V Chorvatsku je velmi populární český režisér Jiří Menzel, který pravidelně spolupracoval s chorvatskými divadly. V Rijece žije jeho mladší profesní kolega Aleš Suk, který mj. natočil středometrážní hraný film Kamo? (2010, Kam?) inspirovaný životem chorvatského spisovatele Janka Poliće Kamova. Suk se též podílel na vzniku dokumentárního filmu Filipa Remundy Obnažený národ (2014), který výstižně pojednává o představách, stereotypech a předsudcích, které vůči sobě vzájemně chovají Češi a Chorvaté. Divadelník a architekt David Vávra zmapoval v rámci pořadu České televize (ČT) Šumné stopy (2014) osudy a stavby Josefa Dubského, Anteho Slavíčka, Aloise Bastla, Lea Kaldy, Josefa Kodla a dalších českých architektů, kteří na sklonku 19. a během první poloviny 20. století působili na území dnešního Chorvatska. Čeští filmoví tvůrci se každoročně účastní přehlídky Týden českého filmu, kterou od roku 1998 spolupořádá Velvyslanectví ČR v Záhřebu a od roku 2009 též v Rijece. České filmy se dlouhodobě těší přízni chorvatských diváků, o čemž svědčí jejich pravidelné uvádění Chorvatskou televizí (HRT).

 

Do chorvatštiny byla od začátku 90. let přeložena díla českých spisovatelů B. Hrabala, M. Kundery, Ludvíka Vaculíka, Vladimíra Párala, Ivana Klímy, Václava Havla, Jiřího Kratochvila, Patrika Ouředníka, Michala Viewegha, Petra Šabacha, Květy Legátové, Jaroslava Putíka, Miloše Urbana, Michala Ajvaze, Lenky Procházkové, Zuzany Brabcové, Magdalény Platzové, Ireny Obermannové, Kateřiny Tučkové, Jiřího Hájíčka, Tomáše Zmeškala, Jáchyma Topola či Emila Hakla. Výbor z české obrozenecké poezie sestavila a přeložila bohemistka D. Sesar (1996, Iz češke preporodne poezije). Na počátku nového tisíciletí vyšla v Záhřebu antologie české poezie Zlatna knjiga češkog pjesništva (2003, Zlatá kniha české poezie) a antologie české krátké povídky Baršunaste priče (2005, Sametové povídky). Českou beletrii do chorvatštiny překládali nebo překládají R. Kuchar, Katica Ivanković, Branka Čačković, Sanja Milićević Armada, Miroslav Čihak, P. Jirsak, Mirna Stehlíková Đurasek ad. V českém prostředí v posledních letech vyšla např. monumentální antologie sestavená D. Karpatským Koráb korálový: Tisíc let charvátské poezie v díle stovky básníků (2007), antologie chorvatské povídky 20. století V objetí řeky (2002) nebo výbor z chorvatské poezie inspirované mořem Má duše je moře (2001). Rovněž zde vznikla rozsáhlá syntéza Dějin Chorvatska (Jan Rychlík – Milan Perenčević, 2007). Nejagilnějším českým překladatelem z chorvatštiny byl na přelomu tisíciletí nadále D. Karpatský, jemuž vyšly mj. překlady knih Marije Jurić Zagorky, Dubravky Ugrešić, Slobodana Novaka, Slavka Mihaliće, Predraga Matvejeviće, Igora Štikse či Ivany Bodrožić. Současně se však zformovala nová generace překladatelů z chorvatštiny (Jiří Hrabal, Jan Kravčík, Jaroslav Otčenášek, Jana Komárková, Lucie Rychnovská, Zuzana Jireková), kteří českému čtenáři zpřístupňují tvorbu současných chorvatských spisovatelů Mira Gavrana, Miljenka Jergoviće, Anteho Tomiće, Damira Karakaše, Roberta Perišiće, Tatjany Gromači, Josipa Mlakiće, Senka Karuzy, Gordana Nuhanoviće ad. Překladatel Jan Doležal dokonce nedávno přeložil i díla chorvatských klasiků Janka Poliće Kamova a Vjenceslava Novaka.

 

ABSTRACT:

 

Czech-Croatian Relations

 

The beginnings of Czech-Croatian relations can be traced back to 886, when some of Methodius’s disciples expelled from Great Moravia made their way to Dalmatian Croatia. They continued holding Slavic masses in the spirit of the Moravian liturgical tradition. The first mention of the presence of Czechs in Croatia is related to the nomination of the Czech priest Duch to the position of the first Bishop of Zagreb in 1094. The rule of Czech King Charles IV was a noteworthy period in Czech-Croatian relations; in 1347 Charles IV founded the Emauzy monastery, to which he invited Croatian Benedictine Glagolitic monks to renew the traditions of Slavic masses and the Glagolitic alphabet. In the 15th and 16th centuries Czech mercenaries came into contact with Croats. They were often former Husitte warriors, who as members of Hungarian mercenary armies took part in battles against the Turks and battles between Hungarian feudal lords.

 

With the ascendency of Ferdinand Hapsburg to the Czech (1526) and Croatian (1527) thrones, a nearly 400-year stage development of Czech-Croatian relations within a common state – the Habsburg Monarchy – was begun. In the 16th century mutual relations were significantly marked by the consequences of Ottoman expansion into Central Europe. The Czech lands financially and militarily contributed greatly to the defense of the monarchy, including the immediately threatened Croatia. Starting in the 1630s Croatians fleeing from areas devastated by the Turks began to settle in South Moravia. During the 17th and 18th centuries Moravian Croatians gradually assimilated with the majority Czechs or Germans in most places; however in some towns their language and traditions were preserved until the mid-20th century.

 

During the Thirty Years’ War (1618–1648) inhabitants of the Czech lands came into contact with legions of Croatian mercenaries. The so-called bordermen, fighting for the interests of the throne on the battlegrounds of Europe were marked with a bad reputation among the civilian population, as they often treated them violently. During the War of Austrian Succession in the 1740s, the Pandurs of the Slavonian nobleman Baron Franz von der Trenck, were famous for their military successes and their wildness. Trenck died in Brno, where his mummified remains are kept.

 

Czech-Croatian relations were substantially rejuvenated in the first half of the 19th century. Czech National Revivalists kept close contact with representatives of the Illyrian Movement, which was inspired by Kollár’s concept of Slavic solidarity. In the revolutionary years of 1848–1849 Czech-Croatian political cooperation developed, the goal of which was to federalize the monarchy and to liberate its nations. In the 1860s these traditions were followed up upon. The leading Czech politician of the time František Ladislav Rieger for example worked closely with the most important figure of the Croatian opposition, bishop, patron and honorable citizen of Prague as well, Josip Juraj Strossmayer.

 

From the 1880s until 1918 translations of works by almost all important Croatian writers were published in the Czech lands. Many works of Czech literature were also translated for Croatian readers of course. In the 18th century many Czechs contributed to the development of Croatian opinion journalism, science and education (J. Praus, V. Z. Mařík, F. B. Kořínek, L. Geitler, A. Bazala and many others). Especially at the turn of the 20th century Czech-Croatian relations in their scope, intensity and importance surpassed normal contacts between similarly large and geographically non-neighboring ethnicities. Czechs and Croats regularly met at economic, ethnology and art exhibits, during tourist visits, at the celebration of various anniversaries, at congresses of Slavic journalists, at congresses of progressive students, or at Sokol rallies. Many Croatian students studied at colleges in Prague. Several of them contributed to publishing the magazines Hrvatska misao and Novo doba, in which, under the influence of T. G. Masaryk, they promoted a realistic approach to political and social problems and to the concept of South Slav cooperation. After their return to their country they brought these ideas to Croatian political life. Stjepan Radić, who would go on to be an important Croatian politician, also studied in Prague. He contributed substantially to the Czech press, published several writings in Prague, translated Czech literature into Croatian and wrote the first Croatian monograph about Czech politics, history and culture.

 

After 1918 Czech-Croatian relations became an integral part of Czechoslovak-Yugoslav relations, which in their breadth and intensity significantly overshadowed relations between Czechs and Croats. During the interwar period Czechoslovakia and Yugoslavia were strategic partners, which resulted in the Czechoslovak government rebuking Croatian politicians who criticized the practical Serbian hegemony in their common state and demanded its democratization and autonomization (and later federalization). The approach of top Czechoslovak politicians to Yugoslav affairs gradually changed after the declaration of the dictatorship of King Alexander (1929), when Czechoslovakia offered refuge to the persecuted opposition politician from Croatia Svetozar Pribićević. Czech capital maintained a high profile in interwar Croatia, which had started to take hold at the turn of the 20th century. Tens of Croatian students studied at Czech universities and Czech-Croatian contacts of a cultural nature (literary translations, theater performances, exhibits, etc.) were relatively intense.

 

In 1945–1991 cooperation in the fields of academia and culture formed the core of mutual relations. The translator Dušan Karpatský, literary critic Milan Kvapil and Croatian specialists in Czech studies Ljudevit Jonke and Dubravka Sesar significantly contributed to their development. Czech-Croatian relations took on a qualitatively new form at the start of the 1990s, when after the disintegration of the Yugoslav and Czechoslovak federations relations became inter-country relations. Mutual political and economic relations have been growing in intensity. Since the mid–1990s Croatia has been the most popular foreign tourist destination for Czechs. Today a large Czech minority still lives around the city of Daruvar, which formed as the result of farmers and tradesmen migrating to fertile Western Slavonia in the 19th century. Czech-Croatian contacts in the fields of culture, academia and education are gradually growing in intensity.

 

 

 

  1 O historii česko-chorvatských vztahů srov. Václav ŽÁČEK a kol., Češi a Jihoslované v minulosti. Od nejstarších dob do roku 1918. Praha 1975; Jadranka BOŠNJAK – Dušan KARPATSKÝ – Zoran PIČULJAN (eds.), Malý chorvatsko-český biografický slovník. Praha 2002; Dušan KARPATSKÝ, Půl tisíciletí česko-chorvatských literárních vztahů ve vzájemných překladech. Praha 2002; TÝŽ, Croatica na češkom jeziku. Zagreb 1983; Miroslav KVAPIL, Češko-hrvatske književne veze. Zagreb 1998; Marijan ŠABIĆ, Iz zlatnog Praga: Češka književnost i kultura u hrvatskoj književnoj periodici 1835.–1903. Slavonski Brod 2009; TÝŽ, Hrvatsko-češke književne veze: XIX. i početak XX. stoljeća. Zagreb 2013; Damir AGIČIĆ, Hrvatsko-češki odnosi na prijelazu iz XIX. u XX. stoljeće. Zagreb 2000; Franjo VONDRAČEK, Češke povjesnice – dodiri s Hrvatima. Sv. Ivan Zelina 2004; Jozef HROZIENČIK (ed.), Československo a Juhoslávia. Z dejín československo-juhoslovanských vzťahov. Bratislava 1968; Marijan LIPOVAC – Franjo VONDRAČEK, Češi Záhřebu – Záhřeb Čechům / Češi Zagrebu – Zagreb Česima. Zagreb 2009; Milan PERENČEVIĆ, Česko-chorvatské vztahy. In: Jan Rychlík – Milan Perenčević, Dějiny Chorvatska. Praha 2007, s. 403–418. [zpět]

  2 Srov. František DVORNÍK, Byzantské misie u Slovanů. Praha 1970; Nada KLAIĆ, Historijska podloga hrvatskoga glagoljaštva u X. i XI. stoljeću. Slovo 15–16, Zagreb 1965, s. 225–280. [zpět]

  3 Srov. Josef VAŠICA, Literární památky epochy velkomoravské 863–885. Praha 1996; Stjepan DAMJANOVIĆ, Slovo iskona. Staroslavenska / starohrvatska čitanka. Zagreb 2007; Eduard HERCIGONJA, Tropismena i trojezična kultura hrvatskoga srednjovjekovlja. Zagreb 1994, s. 46–48. [zpět]

  4 Srov. Marijan LIPOVAC, Biskup Duh. Zagreb 2006. [zpět]

  5 Srov. Josip HAMM, Glose u Radonovoj bibliji. Slovo [Zagreb] 1, 1952, s. 19–33; E. HERCIGONJA, Tropismena i trojezična kultura hrvatskoga srednjovjekovlja, s. 13–15. [zpět]

  6 Srov. Lubomír E. HAVLÍK, Dukljanská kronika a Dalmatská legenda. Praha 1976; TÝŽ, Dubrovnické kroniky a tradice o Svatoplukovi. Slovanský přehled 58, 1972, s. 197–200; TÝŽ, České a jihoslovanské země ve středověku. In: Československo a Juhoslávia. Z dejín československo-juhoslovanských vzťahov. Bratislava 1968, s. 37–63. [zpět]

  7 Srov. Dušan TŘEŠTÍK, Pověst o příchodu Čechů a pověst o příchodu Chorvatů. In: Dušan Třeštík, Mýty kmene Čechů (7.–10. století): tři studie ke „Starým pověstem českým“. Praha 2003, s. 55–98. [zpět]

  8 Srov. V. ŽÁČEK a kol., Češi a Jihoslované v minulosti, s. 136, 204. [zpět]

  9 Srov. V. ŽÁČEK a kol., Češi a Jihoslované v minulosti, s. 69–74; Klára BENEŠOVSKÁ – Kateřina KUBÍNOVÁ (eds.), Emauzy: benediktinský klášter Na Slovanech v srdci Prahy. Praha 2007; Jáchym Dalimil ZÍTKO, Stručné dějiny emauzského opatství v Praze a soupis uměleckohistorické literatury v knihovně opatství. Praha 2007; Jan PETR – Sáva ŠABOUK (eds.), Z tradic slovanské kultury v Čechách: Sázava a Emauzy v dějinách české kultury. Praha 1975; Karel STEJSKAL, Klášter na Slovanech. Praha 1974; Emanuel POCHE – Jan KROFTA, Na Slovanech, Praha 1956. [zpět]

  10 Srov. V. ŽÁČEK a kol., Češi a Jihoslované v minulosti, s. 79. [zpět]

  11 Srov. Jan HASIŠTEJNSKÝ z Lobkovic, Putování k svatému hrobu. Praha 1907. [zpět]

  12 Srov. František JORDÁN, Češi a Charváti v tureckých válkách 16. století. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity – řada historická C 8, 1961, s. 161–173; Jaroslav PÁNEK, Účast předbělohorského českého státu v obraně středověké Evropy proti osmanské expanzi. Československý časopis historický 36, 1988, s. 856–872. [zpět]

  13 Srov. TÝŽ, Poslední Rožmberkové a Zrinští. Mikuláš Zrinský a Eva z Rožmberka – setkání na pozadí protiosmanských bojů. In: J. Pánek, Češi a Jihoslované. Kapitoly z dějin vzájemných vztahů. Brno 2015, s. 35–62; V. ŽÁČEK a kol., Češi a Jihoslované v minulosti, s. 125. [zpět]

  14 Srov. Václav BŮŽEK – Ondřej JAKUBEC – Pavel KRÁL, Jan Zrinský ze Serynu. Praha 2009; Jaroslav PÁNEK, „Hrabě Zrinský z Rožmberka“. Jan Zrinský ze Serynu a legendární Petr Vok v zápase o rožmberské dědictví. In: J. Pánek, Češi a Jihoslované, s. 63–104. [zpět]

  15 Srov. Dragutin PAVLIČEVIĆ, Moravski Hrvati. Povijest – život – kultura. Zagreb 1994; Richard JEŘÁBEK (ed.), Moravští Charváti – dějiny a lidová kultura (Antologie). Brno 1991; Ivan DOROVSKÝ a kol., Charváti ještě žijí mezi námi. Sborník studií a vzpomínek. Brno 1996; Milan PERENČEVIĆ, Češi v Chorvatsku, Chorvati v českých zemích aneb česko-chorvatské vztahy poněkud jinak. In: Jan Rychlík – Milan Perenčević, Dějiny Chorvatska. Praha 2007, s. 419–427; Bronislav CHOCHOLÁČ, Charváti na Moravě v předbělohorském období. In: Pavel Krejčí (ed ), Chorvatsko, Chorvaté, chorvatština. Brno 2007, s. 75–80; Adolf TUREK, Charvátská kolonizace na Moravě. Časopis Matice moravské 61, 1937, s. 49–70, 195–212, 363–390. [zpět]

  16 Srov. Tomáš RATAJ, České země ve stínu půlměsíce. Obraz Turka v raně novověké literatuře z českých zemí. Praha 2002.. [zpět]

17 Srov. D. KARPATSKÝ, Půl tisíciletí česko-chorvatských literárních vztahů, s. 12. V roce 2005 vyšel v Záhřebu reprint tohoto sedmijazyčného slovníku Petra Lodereckera. [zpět]

18 Srov. V. ŽÁČEK a kol., Češi a Jihoslované v minulosti, s. 145–151, 164, 183–191. [zpět]

  19 Tamtéž, s. 156–157. [zpět]

  20 Srov. Tomáš DACÍK, Pekelník: baron Trenck – mýtus a skutečnost. Brno 1998. [zpět]

  21 Srov. V. ŽÁČEK a kol., Češi a Jihoslované v minulosti, s. 193–195, 213–216. [zpět]

  22 Srov. Jan MATUŠEK, Češi v Chorvatsku. Daruvar 1994; Jan AUERHAN, Československá větev v Jugoslávii. Praha 1930; Milan PERENČEVIĆ, Češi v Chorvatsku, Chorvati v českých zemích aneb česko-chorvatské vztahy poněkud jinak. In: Jan Rychlík – Milan Perenčević, Dějiny Chorvatska. Praha 2007, s. 419–427; Vlatka DUGAČKI, Historiografija o Česima u Hrvatskoj. Historijski zbornik [Zagreb] 61, br. 1, 2011, s. 235–252. [zpět]

  23 Srov. V. ŽÁČEK a kol., Češi a Jihoslované v minulosti, s. 240–242, 248–278. [zpět]

  24 Srov. Ljudevit JONKE, Češki jezični elementi u hrvatskosrpskom književnom jeziku. In: Ljudevit Jonke, Književni jezik u teoriji i praksi. Zagreb 1965, s. 151–163; Bohuslav HAVRÁNEK, Vliv nové spisovné češtiny na spisovné jazyky jihoslovanské. In: Bohuslav Havránek, Studie o spisovném jazyce. Praha 1963, s. 322–327; Dalibor BROZOVIĆ, Češki standardni jezik kao etalon u doba slavenskih narodnih preporoda. In: Alois Jedlička a kol. (eds.), Slovanské spisovné jazyky v době obrození. Praha 1974, s. 39–48. [zpět]

  25 Srov. Frank WOLLMAN, Slovanství v jazykově literárním obrození u Slovanů. Praha 1958; Miroslav ŠESTÁK, K úloze slovanství v národní ideologii a politice Srbů, Chorvatů a Slovinců v 19. století. Slovanské historické studie 13, 1982, s. 169–209; Julius HEIDENREICH, Kollár a „nářečí illyrské“. In: Jiří Horák (ed.), Slovanská vzájemnost, 1836–1936: sborník prací k 100. výročí vydání rozpravy Jana Kollára o slovanské vzájemnosti. Praha 1938, s. 96–125; Krešimir GEORGIJEVIĆ, Kollárova ideja slovenske uzajamnosti kod Hrvata i Srba (Nacrt za studiju). Tamtéž, s. 63–95; STANČIĆ, Nikša, Ideja o „slavenskoj uzajamnosti“ Jána Kollára i njezina hrvatska recepcija. Radovi Zavoda za hrvatsku povijest [Zagreb] 30, 1997, 65–76. [zpět]

  26 Srov. V. ŽÁČEK a kol., Češi a Jihoslované v minulosti, s. 248–278; Srov. Miroslav KVAPIL, František Ladislav Čelakovský i hrvatska književnost. In: M. Kvapil, Češko-hrvatske književne veze, s. 242–259. [zpět]

  27 Srov. Oton BERKOPEC, Česká a slovenská literatura, divadlo, jazykozpyt a národopis v Jugoslávii. Bibliografie od roku 1800 do 1935. Knihy a časopisy. Praha 1940; D. KARPATSKÝ, Půl tisíciletí česko-chorvatských literárních vztahů, s. 13. [zpět]

  28 Václav VEBER (ed.), 150 let Slovanského sjezdu (1848). Praha 2000; Václav ŽÁČEK – Zdeněk TOBOLKA (eds.), Slovanský sjezd v Praze roku 1848: Sbírka dokumentů. Praha 1958. [zpět]

  29 Veselin STARČEVIČ, Vilém Dušan Lambl a Jihoslované 1848–1850. Slovanské historické studie 6, 1966, s. 93–125. [zpět]

  30 Srov. J. BOŠNJAK a kol, Malý chorvatsko-český biografický slovník – viz příslušná biografická hesla. [zpět]

  31 Srov. Miroslav ŠESTÁK, Chorvatská otázka v české politice 1860–1864. Československý časopis historický 1972, s. 39–70; TÝŽ, Chorvatská a česká politika v letech 1865–1866. Československý časopis historický 1972; s. 309–338. [zpět]

  32 Srov. TÝŽ, Josip Juraj Strossmayer (katolický biskup – chorvatský národní politik – mecenáš). Slovanský přehled 76, 1990, s. 522–523; Miroslav KVAPIL, Biskup Josip Juraj Strossmayer i Česi. In: M. Kvapil, Češko-hrvatske književne veze, s. 133–139. [zpět]

  33 Srov. Miroslav ŠESTÁK, Revoluční spolupráce E. Kvaternika s J. V. Fričem v letech 1863–1864. Praha 1965. [zpět]

  34 Srov. 120 let České besedy v Záhřebě (1874–1994). Zagreb 1995; Barbora PODOLNÍKOVÁ: Zakládání a činnost některých Českých besed na území Chorvatska. In: Pavel Krejčí (ed. ), Chorvatsko, Chorvaté, chorvatština. Brno 2007, s. 69–73. [zpět]

  35 Srov. Miroslav ŠESTÁK, Češi a chorvatská opozice v 80. letech 19. století. Slovanský přehled 59, 1973, s. 219–230. [zpět]

  36 Srov. V. ŽÁČEK a kol., Češi a Jihoslované v minulosti, s. 450–451. [zpět]

  37 Srov. V. ŽÁČEK a kol., Češi a Jihoslované v minulosti, s. 488–509. [zpět]

  38 Srov. Miroslav KVAPIL, Ivo Vojnović u Češkoj između dva rata. In: M. Kvapil, Češko-hrvatske književne veze, s. 75–93. [zpět]

  39 Srov. Jaroslav PÁNEK, Ludvík Kuba aneb Touha po vytvoření celistvého obrazu Jihoslovanů. In: J. Pánek, Češi a Jihoslované, s. 107–160. [zpět]

  39 Srov. D. KARPATSKÝ, Půl tisíciletí česko-chorvatských literárních vztahů, s. 10, 13–14. [zpět]

  41 Srov. Jaroslav VACULÍK, Češi v cizině 1850–1938. Brno 2007. [zpět]

  42 Srov. J. BOŠNJAK a kol., Malý chorvatsko-český biografický slovník – viz příslušná biografická hesla; Marijan LIPOVAC – Franjo VONDRAČEK, Česi Zagrebu – Zagreb Česima. Zagreb 2009. [zpět]

  43 Srov. Damir AGIČIĆ, Hrvatski studenti u Pragu. In: D. Agičić, Hrvatsko-češki odnosi, s. 129–180; Ondřej VOJTĚCHOVSKÝ, Jihoslovanští studenti na české a německé filozofické fakultě v Praze 1882–1902, Slovanský přehled 86, 2000, s. 63–78. [zpět]

 44 Srov. Ladislav HLADKÝ, Iluze o jednotě Jihoslovanů v české společnosti na přelomu 19. a 20. století. In: Pravda, láska a ti na „Východě“. Obrazy středoevropského a východoevropského prostoru z pohledu české společnosti. Praha 2006, s. 155–161; Miroslav ŠESTÁK, Českoslovanství a jihoslovanství do roku 1918. Slovanské historické studie 22, 1995, s. 5–55. [zpět]

  45 Srov. Damir AGIČIĆ (ed.), Dragi Franta! Hrvatska korespondencija Františeka Hlaváčeka (1896.–1904.). Zagreb 2003. [zpět]

  46 Srov. Vladislav ŠŤASTNÝ, Stjepan Radić a české pokrokové hnutí. Slovanský přehled 58, 1972, s. 244–256; Damir AGIČIĆ, Stjepan Radić i Česi. In: D. Agičić, Hrvatsko-češki odnosi, Zagreb 2000, s. 181–221; Hrvoje MATKOVIĆ, Stjepan Radić i Prag. In: Hrvoje Matković, Studije iz novije hrvatske povijesti. Zagreb 2004, s. 273–281; Milan PERENČEVIĆ, Stjepan Radić i Prag. In: Studia balcanica Bohemo-slovaca VI. Brno 2006, s. 277–280; Bogdan KRIZMAN (ed.), Korespondencija Stjepana Radića, I–III. Zagreb 1972; Stjepan RADIĆ, Praški zapisi: autobiografska proza. Zagreb 1985; Srov. Miroslav KVAPIL, Stjepan Radić i češka književnost. In: M. Kvapil, Češko-hrvatske književne veze, s. 94–106. [zpět]

  47 Srov. Rene LOVRENČIĆ, Geneza politike „Novog kursa“. Zagreb 1972; Mirjana GROSS, Vladavina hrvatsko-srpske koalicije 1906–1907. Beograd 1960. [zpět]

  48 Srov. Jurica GIZDIĆ, Hajduk u službenim natjecanjima. Split 2006. [zpět]

  49 Srov. Vladimir DEDIJER, Josip Broz Tito: Prilozi za biografiju. Beograd 1953, s. 51–52; Vlado OŠTRIĆ, Uključivanje Josipa Broza u socijalistički pokret u Hrvatskoj (1907–1913). Časopis za suvremenu povijest [Zagreb] 4, 1972, s. 9–18. [zpět]

  50 Srov. Ctibor NEČAS, Na prahu české kapitálové expanze. Brno 1987; TÝŽ, Podnikání českých bank v cizině 1898–1918. Brno 1993; TÝŽ, Organizační síť a obchodní činnost českých bank v jihovýchodní Evropě (ve čtvrtstoletí před rokem 1918). Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity – řada historická C 46, 1999, s. 97–112. [zpět]

  51 Srov. pozn. 58. [zpět]

  52 Srov. Vratislav DOUBEK – Ladislav HLADKÝ – Radomír VLČEK a kol., T. G. Masaryk a Slované. Praha 2013; Ladislav HLADKÝ – Jana ŠKERLOVÁ – Pavel CIBULKA (eds.), Korespondence T. G. Masaryk. Slované: Jižní Slované. Praha 2015; Milada PAULOVÁ, Tomáš G. Masaryk a Jihoslované. Praha 1938; Tereza GANZA-ARAS, Masarykův postoj k chorvatské a jihoslovanské otázce od konce 19. století do roku 1918. In: První světová válka, moderní demokracie a T. G. Masaryk, Praha 1995, s. 179–188; Damir AGIČIĆ, Tomáš Garrigue Masaryk i Hrvati do Prvoga svjetskog rata. In: D. Agičić, Hrvatsko-češki odnosi, s. 222–242; TÝŽ, Masaryk a Chorvati v minulosti a dnes: mezi nekritickou podporou a veřejným zpochybňováním. In: T. G. Masaryk a Slované, s. 283–296; Oton BERKOPEC, T. G. Masaryk a Jihoslované. Bibliografie do konce roku 1937. Knihy a časopisy. Praha 1938; Tomáš G. MASARYK, Nová Evropa. Stanovisko slovanské. Praha 1920; TÝŽ, Světová revoluce. Za války a ve válce 1914–1918. Praha 1925. [zpět]

 53 Srov. Čehoslovačko-jugoslavenski (jugoslovenski) odnosi. In: Enciklopedija Jugoslavije, knj. III. Zagreb 1984, s. 226–255; Češkoslovačko-južnoslavenski odnosi. In: Enciklopedija Jugoslavije, knj. II. Zagreb 1956, s. 557–571; Československo a Juhoslávia. Z dejín československo-juhoslovanských vzťahov. Bratislava 1968. [zpět]

  54 Srov. Zdeněk SLÁDEK, Malá dohoda 1918–1938. Její hospodářské, politické a vojenské komponenty. Praha 2000. [zpět]

  55 Srov. Jana ŠKERLOVÁ, Věrnost za věrnost?: Československo-jugoslávské politické vztahy v letech 1929–1934. Přání, rozpory, realita. Praha 2016; Jana HRABCOVÁ, České politické elity a jejich vztah k samostatnému jugoslávskému státu. In: T. G. Masaryk a Slované, s. 253–261; TÁŽ, Postoj československých politických představitelů k chorvatské meziválečné opozici. In: Pavel Krejčí (ed. ), Chorvatsko, Chorvaté, chorvatština. Brno 2007, s. 57–67; Ladislav HLADKÝ, T. G. Masaryk a Jihoslované: konstanty a proměnné v rámci starého příběhu. In: T. G. Masaryk a Slované, s. 237–252; Miroslav ŠESTÁK – Ladislav HLADKÝ, Masarykův vztah k jihoslovanským národům. In: Ladislav Hladký – Václav Štěpánek ve spolupráci s Liborem Janem a Bronislavem Chocholáčem (eds. ), Od Moravy k Moravě. Z historie česko-srbských vztahů 19. a 20. století. Brno 2005, s. 176–187. [zpět]

  56 Srov. Ladislav HLADKÝ – Tomáš CHROBÁK – Jan PELIKÁN, Svetozar Pribićević a Československo (1929–1936). Český časopis historický 93, 1995, s. 244–264; J. ŠKERLOVÁ, Věrnost za věrnost?; TÁŽ, Československý tisk jako zdroj konfliktů mezi Československem a Jugoslávií v letech 1929–1934. In: Promýšlet Evropu 20. století. Konflikty beze zbraní. Brno 2015, s. 15–47; TÁŽ, Vztahy k Itálii a Německu jako třecí plochy československo-jugoslávských vztahů v letech 1929–1934. Moderní dějiny 23, 2015, č. 1., s. 179–210; TÁŽ, Politická opozice v Království SHS (Jugoslávii) v letech 1929–1931 a postoj Československa. Slovanský přehled 100, 2014, s. 593–628; TÁŽ, Československo-jugoslávské vztahy v přelomovém roce 1929. Slovanský přehled 100, 2014, s. 271–296; Tomáš CHROBÁK, Jugoslávská opozice a Československo 1935–1938. Slovanský přehled 85, 1999, s. 265–291. [zpět]

  57 Srov. Zdeněk SLÁDEK, Hospodářské styky mezi Československem a státy Balkánského poloostrova v letech 1918–1938. Slovanské historické studie 11, 1976, s. 140–174. [zpět]

  58 Srov. Mira KOLAR DIMITRIJEVIĆ, Tvornica obuće i gume Bata u Borovu i njen utjecaj na ekonomsko-socijalne odnose u Jugoslaviji od 1931. In: Vladislav Šťastný – Miroslav Šesták (eds. ), Československo a Jugoslávie od roku 1929 do rozpadu buržoazních společenských, politických a ekonomických systémů. Praha 1983, s. 479–494. [zpět]

  59 Srov. Arnošt SKOUPÝ, Vznik Svazu Jihoslovansko-československých lig v předválečné Jugoslávii. In: Ivan Dorovský (ed.), Studia balkanica bohemo-slovaca III. Příspěvky přednesené na III. celostátním balkanistickém sympoziu v Brně ve dnech 9. a 10. června 1986. Brno 1987, s. 167–173. [zpět]

  60 Srov. Vlatka DUGAČKI, Svoj svome: Češka i slovačka manjina u međuratnoj Jugoslaviji (1918.–1941.). Zagreb 2013. [zpět]

  61 Srov. Vlaho BUKOVAC, Moj život. Zagreb 1992; Vera KRUŽIĆ-UCHYTIL, Vlaho Bukovac: život i djelo. Zagreb 1968. [zpět]

  62 Srov. J. BOŠNJAK a kol, Malý chorvatsko-český biografický slovník – viz příslušná biografická hesla. [zpět]

  63 Srov. Milada PAULOVÁ, Tajná diplomatická hra o Jihoslovany za světové války. Praha 1923; TÁŽ, Jugoslavenski odbor Povijest jugoslavenske emigracije za svjetskog rata od 1914–1918. Zagreb 1925; TÁŽ, Dějiny Maffie. Odboj Čechů a Jihoslovanů za světové války 1914–1918, I. Praha 1937; TÁŽ, Tajný výbor (Maffie) a spolupráce s Jihoslovany v letech 1916–1918. Praha 1968. [zpět]

  64 Srov. Jana PURKETOVÁ, Frank Wollman (5. 5. 1888–9. 5. 1969): personální bibliografie. Brno 1992. [zpět]

  65 Srov. Miroslav KVAPIL, O Miroslavu Krleži, njegovoj prozi i poeziji u Čehoslovačkoj između dva rata. In: M. Kvapil, Češko-hrvatske književne veze, s. 160–192. [zpět]

  66 Srov. D. KARPATSKÝ, Půl tisíciletí česko-chorvatských literárních vztahů, s. 10–11, 14; J. BOŠNJAK a kol., Malý chorvatsko-český biografický slovník – viz příslušná biografická hesla. [zpět]

  67 Srov. Miroslav TEJCHMAN, Československo-jugoslávské vztahy v letech druhé světové války. Slovanské historické studie 14, 1984, s. 84–120. [zpět]

  68 Tamtéž, s. 107. [zpět]

69Srov. Jaroslav VACULÍK, Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. Brno 2002, s. 104–119; TÝŽ, Balkánští Češi a Slováci a jejich poválečná reemigrace. Slovanské historické studie 20, 1994, s. 112–134. [zpět]

  70 Ivo GOLDSTEIN, Hrvatska povijest. Zagreb 2003, s. 468. [zpět]

  71 Srov. Ivan DOROVSKÝ a kol., Charváti ještě žijí mezi námi. Sborník studií a vzpomínek. Brno 1996; Tomáš DVOŘÁK, Vnitřní odsun 1947–1953. Závěrečná fáze „očisty pohraničí“ a politických a společenských souvislostech poválečného Československa. Brno 2012. [zpět]

  72 Srov. D. KARPATSKÝ, Půl tisíciletí česko-chorvatských literárních vztahů., s. 11, 14–15. [zpět]

  73 Srov. Milada NEDVĚDOVÁ, Bibliografický soupis prací univerzitního profesora PhDr. Miroslava Kvapila, DrSc. za léta 1955–1994. In: Miroslav Kvapil, Bohemo-Serbica, Bohemo-Croatica. Praha 1995, s. I–XXI; Miroslav KVAPIL, Miscelanea slavica litteraria. Praha 1997. [zpět]

  74 Srov. Ivan Dorovský: bibliografie. Brno 2000; Ivan DOROVSKÝ a kol., Slovník balkánských spisovatelů. Praha 2001. [zpět]

  75 Srov. Kristina REXOVÁ – Kristýna JAŠKOVÁ: Výběrová bibliografie Miroslava Šestáka. Slovanské historické studie 32, 2007, s. 13–16. [zpět]

  76 Velvyslanectví České republiky v Záhřebu [on-line]. Dostupné z: <http://www.mzv.cz/zagreb>, [cit. 31. 3. 2016]; Veleposlanstvo Republike Hrvatske u Češkoj Republici, Prag: [on-line]. Dostupné z: <http://cz.mvp.hr>, [cit. 31. 3. 2016]. [zpět]

  77 Srov. Ministerstvo obrany České republiky [on-line]. Dostupné z: <http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=3699>, [cit. 31. 3. 2016]. [zpět]

  78 Srov. BusinessInfo.cz [on-line]. Dostupné z: <http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/chorvatsko/1001165>, [cit. 31. 3. 2016]. [zpět]

  79 Svaz Čechů v Republice Chorvatsko [on-line]. Dostupné z: <http://www.savez-ceha-rh.hr>, [cit. 31. 3. 2016]. [zpět]

  80 Jaroslav PÁNEK, „Přehled kulturních, literárních a školních otázek“ aneb Svědectví o vkladu české menšiny v Chorvatsku do české a chorvatské vědy. In: J. Pánek, Češi a Jihoslované, s. 269–284. [zpět]

  81 Hrvatsko-češko društvo [on-line]. Dostupné z: < http://www.hcdzg.hr/>, [cit. 31. 3. 2016]. [zpět]

  82 Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR [on-line]. Dostupné z: <http://www.moravstichorvati.cz>, [cit. 31. 3. 2016]. [zpět]

  83 Srov. Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2012 [on-line]. Dostupné z: <http://www.vlada.cz>, [cit. 31. 3. 2016]. [zpět]

  84 Srov. Zoran PIČULJAN – Jadranka BOŠNJAK (eds.): Prvních 10 chorvatských let: chorvatská kultura v České republice 1992–2002. Praha 2002. [zpět]

  85 Srov. Pavel KREJČÍ, Chorvatský jazyk na Masarykově univerzitě v Brně. In: Jana Villnow Komárková (ed.), À la croate. Sborník vybraných příspěvků z konference Setkání mladých kroatistů konané v Brně 13. 4. 2010. Brno 2010. s. 142–145. [zpět]

  86 Srov. Kroatistická setkání v Brně [on-line]. Dostupné z: <http://www.kroatistikabrno.cz>, [cit. 31. 3. 2016]. [zpět]

  87 Srov. Portál Jihomoravského kraje [on-line]. Dostupné z: <http://www.kr-jihomoravsky.cz>, [cit. 31. 3. 2016]. [zpět]

 

 

Tento přehled dějin česko-chorvatských vztahů původně vyšel v knize Ladislav HLADKÝ a kolektiv: Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy, Praha 2010, s. 47–72. Se svolením autora zde uveřejňujeme aktualizovanou verzi textu z roku 2017.