SLOVANSTVÍ JURAJE KRIŽANIĆE
Jakékoliv úvahy nad slovanstvím ve středoevropském prostoru vyžadují poznání jeho časových a geografických přesahů. Bez porozumění tradici a kořenům tohoto fenoménu lze jen obtížně provést jeho kritickou analýzu, popřípadě se pokusit zformulovat moderní politiku zaměřenou na region střední a východní Evropy a založenou na jiném než slovanském základě. v této souvislosti se domnívám, že jednou neopominutelných postav středoevropského slovanství je Chorvat Juraj Križanić. Právě slovanská idea, zahrnující snahu o povznesení slovanských jazyků, úsilí o církevní jednotu Slovanů a projekt reforem, jejichž konečným cílem mělo být posílení slovanských národů a obnova jejich státnosti, tvoří osu díla a činnosti tohoto pozoruhodného autora.1
1) Historiosofie
Klíč k pochopení Križanićových myšlenkových koncepcí včetně slovanství nacházíme v jeho historiosofii. Križanić nahlíží veškeré historické události z pohledu teologa. Základem jeho historiosofie je představa o Boží Prozřetelnosti, která určuje lidské skutky. Vychází přitom z aristotelovsko - tomistického myšlenkového schématu a veškeré dějinné události zkoumá pomocí několikastupňové účelovosti. Rozlišuje kreativní příčinu (effectiua causa), konečnou příčinu (finalis causa) a instrumentální příčinu. Kreativní příčina událostí je Boží Prozřetelnost, tj. Bůh, který vše předvídá a řídí veškeré události k určenému cíli. Konečná příčina, k níž Prozřetelnost vše směřuje, je sláva Boží, to jest sláva Ježíše Krista, konkrétně Kristovy církve, která je účel a měřítko veškerých událostí.2 Instrumentální příčina, které Prozřetelnost využívá, je celý svět, nebe i země.3
Križanić neopomíjí ani otázku svobody, kterou má člověk jako součást historie řízené Boží Prozřetelností. Podle Križaniće má člověk vždy možnost využít svou svobodnou vůli. Lidská bytost není zbavena svobodné vůle tím, že Bůh od počátku předvídal, co bude člověk v čase konkrétně chtít. "Není pravda, že člověk něco chtěl, protože Bůh předem věděl, že on (to) bude chtít, nýbrž člověk v čase bude něco chtít, protože to Bůh předvídal ve své věčnosti."4 Člověk se má starat o ty skutky, které závisejí na jeho svobodné vůli, neboť za ně bude Bohu skládat účty.
Križanić historii nevnímá jako mozaiku událostí, ale jako proud, který má svůj začátek a svůj konec. Križanićovo myšlení specifickým způsobem spojuje současnost s minulostí a budoucností. Při interpretaci konkrétní historie Križanić využívá starozákonní Danielovo proroctví o čtyřech královstvích. v něm prorok Daniel vykládá babylonskému králi Nabúkadnesarovi jeho sen, v němž kámen, který se bez pomoci lidských rukou utrhl z hory, zničil velikou sochu složenou ze zlatých, stříbrných, měděných a železo - hliněných částí těla. Daniel králi interpretuje sen tak, že zlatá hlava je Nabúkadnesar a jeho království. Království, které přijde po něm, symbolizované stříbrem, bude slabší a třetí, měděné, bude vládnout celé zemi. Čtvrté království zobrazené železem a hlínou, bude silné a slabé zároveň. "Ve dnech těchto králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky ..." (Dn : 2, 43 - 44) Co se týče sochy z Danielova proroctví, Križanić zůstává věrný tradičnímu výkladu. Za čtvrté království, představované železo - hliněnými nohami sochy, Križanić považuje Římskou říši, jejíž sídlo císař Konstantin přenesl z Říma do Konstantinopole. Kámen, který zničil sochu, podle Križanićova výkladu symbolizuje Krista a zároveň Petra, kterého Kristus nazval kamenem.5 Království, ve které se kámen změnil, chápe jako duchovní království – církev v čele s papeži. Přísně rozlišuje duchovní a světský Řím. Světský neboli hmotný Řím je podle Danielova proroctví odsouzen k zániku. Na jeho místě povstal duchovní Řím neboli Kristovo království, které trvá. Velikost duchovního papežského Říma Križanić chápe ve smyslu oddělení moci světské od círekvní, přičemž světská moc není podrobena moci duchovní.
V otázce zničení čtvrtého království z Danielova proroctví, Križanić rozlišuje jeho počátek a konec. Počátek spojuje s historickým momentem, kdy císař Konstantin opustil Řím. Bůh si podle Križaniće tehdy podřídil Konstantinovo srdce, aby opustil starý Řím a uvolnil místo Kristovu zástupci, a tím naplnil Danielova slova. Světské království ustoupilo duchovnímu. Završení tohoto procesu Križanić ztotožňuje s vyvrácením Byzance Turky v roce 1453 bez toho, aniž by dobyvatelé převzali římský název nebo erb.6 Jednu z příčin pádu Cařihradu do rukou Turků Križanić nachází v pýše vládců nového Říma, kteří se nazvali pány celého světa a přisvojili si tak titul, který náleží jen Kristu.7 Turky a jejich vojenské úspěchy Križanić integruje do své historické koncepce. Turci byli nástrojem Prozřetelnosti, když dokončili zničení monstrózní sochy z biblického proroctví.
Trvání turecké vlády závisí podle Križaniće na existenci řeckého schizmatu. Križanić rezolutně tvrdí, že nastal okamžik k překonání rozdělení církví. Uvádí sedm důvodů - znamení doby, z nichž je patrné, že sjednocení je snadné a že přišel jeho čas. První je množství tištěných knih, s jejichž pomocí je možné velice snadno rozsoudit spor mezi církvemi a jasně demonstrovat pravdu. Druhým důvodem je obecné poznání, že Řekové jsou špatní učitelé víry. Třetí příčinou a znamením je činnost moskevského patriarchy Nikona8 k odstranění omylů a nepřesností v církevních knihách. Čtvrtým impulzem k církevní jednotě je rozkol uvnitř samotné pravoslavné církve. Križanić soudí, že se nemůže překonat ruský starověrecký rozkol, dokud se neodstraní kořen schizmatu vůbec. "Kořenem nového rozkolu není nic jiného než dávný rozkol."9 Jako pátý důvod Križanić uvádí zbožnost současného ruského cara Alekseje Michajloviče.10 Križanić chválí cara Alekseje za to, že podporuje tisk knih a svolává církevní sněmy, že nelituje námahy ani prostředků na obranu víry, vykořeňování rozkolu a vyjasňování pravdy. Tím zvětšuje Kristovu slávu a sobě zajišťuje čestné panování a věčnou spásu. Jako šestý důvod vedoucí k církevnímu sjednocení Križanić uvádí konkrétní politické události a bohatství lidu. Kdyby nebylo církevního schizmatu, nebyla by řada starých i novějších válek a ruský národ by byl dávno vzdělaný a nebyl by tak zaostalý a nevědoucí. Poslední argument ve prospěch církevní jednoty je vyvrácení lži Maksima Greka11 o zkažení církevních knih.12
Podle Križaniće mají nyní Slované povinnost přispět k usmíření západní a východní církve. Križanić tvrdí, že právě kvůli Slovanům, konkrétně Bulharům, začali Řekové poprvé proklínat katolíky.13 Kromě toho uvádí ještě jeden pozoruhodný argument. Řekové kdysi přinesli křesťanství Rusům a tím jim prokázali duchovní dobrodiní a přivedli je na cestu spásy. Nyní by se Rusové měli Řekům odvděčit a pomoci jim dospět k církevní jednotě. Križanić se ptá, zda není Boží vůle, aby Slované, kteří jsou poslední ve vzdělání, dali ponaučení nebo dokonce dobrý příklad Řekům, kteří se pyšní svou moudrostí a odmítají učení západních církevních otců.14
2) Původ a současná situace Slovanů
Zásadní úlohu v Križanićově slovanství hraje geografický faktor podepřený historickou argumentací. Križanić se především domnívá, že Rusové, kterým v rámci jeho úvah o Slovanech patří klíčové místo, jsou ve své zemi autochtonním etnickým prvkem. "Neexistuje totiž na světě žádná památka ani znamení, z něhož by se mohlo rozpoznat, že by jakýkoli národ přebýval před námi v této ruské zemi nebo měl nad ní nějakou moc."15 Slované nepocházejí z žádného jiného národa, jejich jazyk se nevyvinul z žádného druhého jazyka, jejich vladaři neodvozují svůj původ od žádného cizince, ale od praotce, který se jmenoval Slovan. Názor, že by Slované pocházeli od lidí jiného plemene, považuje Križanić za urážku. Podle něj je slovanský jazyk stejně starý jako ostatní národní prajazyky a byl stvořen Bohem v době jejich dělení. 16
Križanić je roztrpčen tím, že se ruští carové vydávají za potomky římského císaře a Moskvu nazývají Třetím Římem.17 Tvrdit, že se Moskva stala Třetím Římem je podle Križaniće historicky a geograficky nelogické, neboť ruské území nikdy nepatřilo Římské říši. "My, Slované, se musíme radovat a děkovat Bohu především za to, že v tomto našem národě nebyli mučitelé ani pronásledovatelé jména Kristova, jako tomu bylo u Římanů a jiných obyvatel té říše. Dále musíme děkovat Bohu za to, že se tento přeslavný ruský stát nenachází v hranicích oné nešťastné říše a že tomuto státu nenáleží ani ona říše ani její zlověstné jméno ani znak, a v důsledku toho mu není určen trest, který předvídají proroci."18 Existuje další důvod, proč Križanić odmítá teorii Moskvy jako Třetího Říma, která se zrodila v ruských ortodoxních církevních kruzích. Prohlásit Moskvu za jediného ochránce nezkažené víry znamená uzavřít cestu církevní jednotě pravoslavné a katolické víry, Ruska a papeže.
Velice důležitou otázkou je pro Križaniće vztah menších slovanských národů k Rusům, jejich historické a etnické vazby. Podle jeho názoru je pravlastí všech Slovanů území Ruska. Stěhování Slovanů a jejich útok na Římskou říši chápe jako Boží trest za hříchy římských vladařů. Část Slovanů, které Križanić nazývá Zadunajští Slované, přešla Dunaj a osídlila zemi, která se odedávna nazývala Ilyrská, a dali jí nové jméno - Země slovanská. Tito lidé se nazývali Slované podle části ruské země, odkud přišli. Když se později rozdělili na tři království, byli nazváni podle svých vojvodů - Bulhaři, Srbové a Chorvaté. Další skupiny Slovanů rovněž přišly z Ruska a osídlily levobřeží Dunaje a založily Polské a Moravské neboli České království. Kvůli germanizaci byla nenávratně ztracena řada kdysi slovanských zemí a měst. Slovanské dějiny jsou pro Križaniće historií neustálého podmaňování jinými národy. Původně při svém vstupu na historickou arénu byli Slované silní a naháněli strach všem národům. Postupně ale ztráceli svou dřívější sílu a svou politickou samostatnost. Jednou z příčin byla podle Križaniće nejednota a nedostatek řádu u Slovanů.
Co se týče termínu "Slovan", Križanić ho až do roku 1665 používá pro všechny Slovany bez rozdílu, zatímco pojem Rus vyhrazuje pouze obyvatelům dnešního Ruska. Svůj postoj mění v předmluvě ke své Gramatice : "Šest bylo kdysi království a ještě dnes je šest národů a šest slavných jazykových nářečí v našem národě, to jsou Rusové, Poláci, Češi, Bulhaři, Srbové a Chorvati, poslední tři z nich se nazývají svým společným jménem Slované a Zadunajci. Mezi všemi těmi národními celky je nejstarší a všem původní plemeno a jméno ruské. Jako jediné ho znali dávní řečtí a římští autoři a čteme ho zapsané ve starých knihách. Všechna zbývající plemena, která vzešla z Rusů, mají nutně svá jména mladší, než je jméno ruské, a dávným autorům nemohla být známá ... Jelikož Slované s Řeky a Římany neustále bojovali a získali nemálo jejich území, stalo se slovanské jméno pro současné Řeky známější než ruské společné jméno celého národa ... Ale jelikož je jedině ruské plemeno a jméno známé dávným autorům, nachází se ve své vlasti Rusku a ostatní skupiny vyšly z Ruska a objevily se jako noví hosté v krajích, v nichž dnes přebývají, je jisté, že je ruské plemeno a jméno všem ostatním zdrojem a kořenem. Proto pokud chceme společným jménem zahrnout a pojmout všech šest našich plemen a všech šest jazykových nářečí, není vhodné je nazývat novějším slovanským jménem, ale spíše pradávným a původním ruským jménem. a proto není ruské nářečí plodem slovanského nářečí, ale slovanské, české a polské nářečí jsou potomky ruského jazyka."19
Lingvistické otázky jsou pro Križaniće trvalým objektem zájmu, neboť v oblasti jazyka se osudným způsobem projevuje špatná situace, v níž se současné slovanské národy nacházejí. Jejich předpokládaná obroda není představitelná bez obnovy jazyka. Podle Križaniće všechny slovanské kmeny, která se vystěhovaly z Ruska a dostaly se tak pod vliv cizinců, téměř ztratily svůj původní ruský jazyk. "A proto u Bulharů není co hledat, neboť je tam jazyk natolik ztracený, že po něm sotva zůstala stopa. U Poláků je polovina slov přidána z jiných cizích jazyků. v českých knihách je jazyk čistší než polský, ale i on je nemálo znečištěn. a Srbové a Chorvati natolik ztratili svou mluvu dědů, že kromě domácích prací nemohou o žádném jiném zaměstnání sestavit rozumnější vyprávění. Jak o nich někdo napsal : Chorvati a Srbové, tvrdí on, mluví všemi jazyky, ale nic neříkají. První slovo je totiž ruské, druhé maďarské, třetí německé, čtvrté turecké, páté řecké nebo italské nebo albánské."20 Ze všech slovanských jazyků je v nejlepším stavu ruský jazyk, protože se v Rusku všechny úřední záznamy a národní záležitosti vedou a vyřizují v domácím jazyce. Co se týče gramatiky a přízvuků je podle Križaniće původnímu ruskému jazyku nejbližší nářečí jeho rodného kraje v okolí řeky Kupy. Důvod vidí v jeho izolovanosti a nesplavnosti řek, díky čemuž nebylo místní nářečí zkaženo cizinci.21
Hlavní příčiny úpadku a slabosti Slovanů Križanić vidí v nedostatcích jejich národního charakteru. Za hlavní negativní rys slovanské povahy Križanić považuje přílišné horování pro všechno cizí.22 "Dovolujeme, aby nás cizinci tisíci způsoby podváděli. Ani jeden národ na světě neutrpěl od cizinců takovou škodu a ostudu jako toto slavné ruské království, Poláci a celý slovanský národ ... Trpíme cizovládu (xenarchia), kdy nám vládnou cizinci, jako je to u Poláků. Strádáme od běsnění po cizím (xenomania) a od důvěry cizincům (xenopistia), protože se spoléháme na cizince, vkládáme do nich naději, věříme jim, radujeme se z nich a očekáváme od nich obranu. a zatím ti, od nichž jsme očekávali dobro, jsou naši nepřátelé."23
Zadunajští Slované se nacházejí částečné pod tureckou, částečně pod německou mocí. O Polsku se podle Križaniće nedá prohlásit, že cizinci žijí mezi Poláky, ale naopak - Poláci žijí mezi cizáky. Navíc si volí cizáky za své vladaře. "Je menší ostuda, pokud je někdo podroben zbraní, než když se nechá klamnými slovy svést k tomu, aby dobrovolně snášel potupné jho cizácké vlády. Zbraní se totiž vítězí nad tělem a mysl zůstává svobodná. Ale slovy se zároveň tělo zotročuje a mysl upadá do hlouposti a ponížení. Proto menší ostudu nesou naši Zadunajci - Chorvati, Srbové a Bulhaři, protože byli donuceni zbraní snášet turecké a německé jho. Ale Poláci na sebe naložili spoustu hanby a zasluhují řadu výtek za to, že ačkoli nebyli donuceni žádnou nouzí, hledali tolik cizích králů u Maďarů, Litevců, Francouzů a Němců."24 Rusové se v Križanićových očích proviňují především svou náklonností k cizincům. Ve své zemi tolerují například německé obchodníky a důstojníky, kteří zbídačují a využívají Rusko, kde se přežírají a Rusy samotné prohlašují za "psy a svině".25
3) Rusko a jeho budoucnost
Navzdory všem vadám ruského života, které ve svých spisech ostře napadá, Križanić pevně věří ve zvláštní historické předurčení Ruska, v jeho mimořádnou misi mezi Slovany. Rusko nazývá "světlem k osvícení slovanských národů".26 Podmínkou, aby Rusko mohlo splnit své poslání, jsou zásadní reformy. Križanić svá očekávání spojuje s konkrétní osobou současného cara Alekseje Michajloviče. "Stejně jako byl Julius zakladatelem Římské říše, byl strůjcem zdejšího Ruského carství car Ivan Vasiljevič. a tím, čím pro první (říši) byli chvályhodní císaři Augustus, Traján a Konstantin, pro toto Ruské carství můžeš být a jsi ty, přeslavný care, to jest zákonodárce, budovatel a upevnitel."27 Carovým úkolem je především vydat zákoník a tím vytvořit nové Rusko - ekonomicky bohaté, vojensky silné, politicky důležité a kulturně rozvinuté. Car má k uskutečnění těchto velkých úkolů mocný prostředek - neomezenou vladařskou moc. "Ó care, ty v rukách třímáš kouzelnou Mojžíšovu hůl a s ní můžeš za své vlády dělat obdivuhodné zázraky. Třímáš, tvrdím, svrchovanou moc a tím ti náleží úplná pokora a poslušnost poddaných."28
Neomezená monarchie a svrchovaná carova moc jsou pro Križaniće jednoznačnou předností Ruska, hlavním zdrojem jeho síly a předpokladem jeho velké budoucnosti. Přesto shledává, že se ruská monarchie dávno a nepozorovaně změnila v tyranskou vládu, kterou sám charakterizuje nelichotivými názvy (neuměřená vláda, krutovláda, lidojedství, kruté zřízení). Tyranie v Rusku se nepříznivě odrazila na řadě projevů ruského osobního a veřejného života a zkazila charakter a morálku ruského národa. Vady ruského zřízení Križanić považuje rovněž za hlavní příčinu různých neúspěchů, které Rusko potkaly v oblasti vnější politiky, a tyto neúspěchy interpretuje jako trest Boží. "Krutovláda je důvodem toho, že je Rus řídce osídlená a má málo obyvatel. Na Rusi by mohlo žít dvakrát tolik lidí, než jich žije nyní, kdyby byla vláda umírněná."29
Križanić se domnívá, že základy tyranie položil Ivan Hrozný30. Pokračovatelem jeho politiky byl car Boris Godunov31. Nikde se nezmiňuje o tom, že by se tyranská vláda v moskevském státě vyskytovala dříve. Tyranie povstala teprve v době zmíněných dvou vládců a trvá až do dnešních dnů. Z Križanićových slov vyplývá, že vinu za její vznik nese zvláštní historický vývoj Ruska, konkrétně osobní vlastnosti cara Ivana Hrozného a jeho neustálá angažovanost ve vnější politice, která mu bránila věnovat se vnitřním záležitostem, zlepšit zákonodárství a správu poznamenanou tatarskou nadvládou.32
Križanić je přesvědčen, že situace ve státě závisí především na zákonech. "Jaký kořen, taková rostlina. Jaký strom, takový plod. Jaké zákony, takový vývoj v království."33 Dobrý zákoník je oporou spravedlivého vladaře v konání dobra, ale špatným panovníkům a jejim špatným pomocníkům zamezuje páchat zlo. Dobré zákony zároveň zabraňují tomu, aby špatný nástupce zničil dílo svého předchůdce na trůně. "Sám král může být dobrý, ale jeho následníci špatní. Král může být dobrý, ale jeho mnozí a přemnozí důvěrníci bývají špatní a nespravedliví."34 Pro přijetí dobrého zákoníku je nutné prostudovat zákony jiných národů a převzít "vše, co je kdekoli na světě dobře uzákoněno, pokud je to pro nás užitečné a vhodné".35 Križanić rovněž mluví o domácích zdrojích pro vytvoření zákoníku, jako jsou přání a stížnosti, které mají být podány skrze delegáty jednotlivých stavů. Z nich má být převzato vše, co bude považováno za užitečné „pro dobro lidu".36
Budoucí směřování Ruska, jeho vnější a vnitřní politiku v Križanićových představách osudově předurčuje jeho geografická poloha mezi Východem a Západem, konkrétně mezi Turky a Tatary (které nazývá Skýty) na jedné straně a Němci na straně druhé. "Náš slovanský národ leží mezi dvěma mohutnými národy, mezi Skýty a Němci, z nichž každý otevírá svou tlamu k naší zkáze. Skýtové nás předčí vojenskou rychlostí a obratností a Němci moudrostí a uměními."37
Slované musejí využít svých předností - opatrnosti a vytrvalosti, s jejichž pomocí mohou předčit všechny národy Evropy. Z Evropy na Rusko působí dva stejně zhoubné vlivy reprezentované Němci, kteří představují evropskou kulturu a vzdělanost, a Řeky, od nichž Rusko získalo křesťanskou víru. Oba národy, zavilí nepřátelé Ruska, se ho snaží pomocí všemožných lstí a klamu, získat na svou stranu. Rusku vnucují své názory, myšlenky a zvyky a nesledují přitom jeho prospěch, ale jen vlastní výhody. Ruský život a politika mají být podle Križaniće diktovány krajní opatrností ve všech oblastech. Rusko se nemá jednostranně podřizovat ani Němcům ani Řekům, má jít svou vlastní svébytnou cestou, kterou může určit jen náš vlastní rozum. Soupeření mezi Řeky a Němci o vliv na Rusko se v Križanićových úvahách stává střetem mezi starým a novým, mezi tradicí a jejím odmítáním. "Němci nás vedou ke všemu novému. Chtějí po nás, abychom odmítli všechny chvályhodné dávné instituce a mravy a přijímali jejich zvrhlé mravy a zákony. Řekové rozhodně odsuzují každou novotu, křičí a opakují, že všechno nové je zlo. a zatím nám vnucují některé své novoty ve jménu tradice."38
Podle Križaniće nám rozum velí, že nic nelze předem považovat za špatné nebo dobré jen proto, že je to nové. Není v současné době nic staré, co by kdysi nebylo nové. Ve všem je nutná rozvážnost - jak v odmítnutí tak i v přijetí nových věcí.39 Rusové podle Križaniće zaujímají přechodnou pozici mezi tak zvanými kulturními národy a národy divokými a této pozice se mají držet. Križanić tak ve sféře ruského státního a sociálního života hledá střední cestu mezi krajními obránci tradice a nekompromisními stoupenci reforem, snaží se vyhnout jednostrannosti řecké a německé kultury a vzdělanosti.
4) ruská zahraniční politika
Križanićovy názory na zahraniční politiku Ruska se shodují s jeho celkovými filosofickými a náboženskými představami, především jeho upřímnou vírou, že politika má mít morální základ. Z toho plyne, že hlavním principem mezinárodních vztahů má být čestnost a otevřenost. Tyto zásady jsou podle Križaniće závazné nejen ve vztazích k tzv. kulturním státům a křesťanským národům, ale i ve vztahu k národům divokým a pohanským. Bojovat proti pohanům jen proto, že jsou pohané, považuje Križanić za naprosto nepřijatelné, i kdyby byl přitom sledován vysoký cíl šíření křesťanství. "Kristus přikazoval šířit své Království ne mečem, ale zbožností a pokorou".40 Hlavní pozornost ruské státní politiky má být upřena na vnitřní záležitosti, a nikoli na vnější. Základem ruské moci nemají být výboje, ale bohatství země, které bude výsledkem reforem.
Klíčovým bodem všech Križanićových úvah o ruské zahraniční politice je ukrajinská otázka. Od jejího úspěšného vyřešení v mnohém závisejí další vnější úspěchy Ruska a jeho budoucí role ochránce ostatních Slovanů. Na Ukrajinu Križanić pohlíží jako na součást Ruska. Jejím připojením k Moskvě by se navíc lépe zabezpečily hranice ruského státu.41 Križanić uvažuje o Ukrajině v době, kdy uvnitř svobodného ukrajinského kozáctva zuří boj mezi zastánci moskevské orientace a stoupenci dohody s polským králem. Kozákům jednoznačně doporučuje, aby se přidali na stranu Moskvy a tím získali spolehlivou záštitu před tlakem západního souseda. Takovému řešení však podle něj brání několik skutečností. Ukrajinci sice vyznávají pravoslavnou víru stejně jako obyvatelé moskevského státu, ale mají povahu a obyčeje „zvířecí“. Križanić příčinu vidí mimo jiné v názoru, který dokonce označuje za kacířství. Jeho podstatou je mylné tvrzení, vydávané za skutečnost, že život v ruském carství je „nejhorší mizérií a otroctvím“, „horším než turecká tyranie“, „horším než služba faraónovi a egyptské zajetí“. Původci této hereze, tvrdí Križanić, jsou Poláci, od nichž ji převzali Ukrajinci a s nimi téměř všechny ostatní národy. Jejími neúnavnými šiřiteli jsou ukrajinští duchovní pastýři stejně jako řečtí metropolité. 42
Ve skutečnosti musejí Ukrajinci od Poláků snášet mnohá příkoří a v případě státního svazku s Polskem jim hrozí nová nebezpečí. Jako první Križanić uvádí obavu z toho, že Poláci pošlou na Ukrajinu svoje žoldnéře a cizáky, kteří se zde budou dopouštět různých zel a násilností. Následuje varování, že polská šlechta bude požadovat zpět svoje majetky a tímto způsobem zůstanou účastníci povstání „s prázdnýma rukama“. Poláci, tvrdí Križanić, mají konečný úmysl udělat ze všech kozáků poddané sedláky. Kozáci zcela ztratí možnost provádět samostatnou vnější politiku. Hlavním argumentem proti připojení k Polsku je fakt, že obyvatelé Ukrajiny budou žít pod králem z cizího rodu, což je podle Križaniće rovno „věčnému bezpráví a porušování Božího přikázání“.43
Križanić předpokládá budoucí sjednocení Ruska a Ukrajiny a udílí přímé instrukce knížeti, který bude ve jménu moskevského cara poslán, aby uzavřel státní smlouvu s Ukrajinci a stanovil formu jejich poddanství a vlády nad nimi. Car by měl slíbit, že zachová a ochrání všechny kozácké výsady a vyjádřit vůli vyslyšet a splnit požadavky na další privilegia. Konkrétně by měl car v Moskvě zřídit zvláštní státní orgán, v němž by nebyli žádní jiní úředníci kromě samotných Ukrajinců.44
Križanićem vyhlášené zachování a obrana kozáckých privilegií nejsou důsledné a mají své limity, které jsou dány snahou uklidnit situaci na Ukrajině a udržet ji ve svazku s Ruskem. Moskevské vládě navrhuje zrušit institut voleného doživotního kozáckého hejtmana, neboť v něm vidí hlavní příčinu zrady. Doživotní hejtman se přirozeně cítí jako malý car a dříve nebo později se u něj objeví svůdná myšlenka utkat se o svou moc s moskevským carem. Místo toho Križanić navrhuje ustanovovat hejtmana mocí moskevského cara na určitou dobu, nejlépe na tři roky. Hejtman by měl být vždy vybírán z řad místních kozáků, a nikoli moskevských lidí. Tento krok by eliminoval z ukrajinského života soupeření mezi mocnými jednotlivci z řad kozáků, kteří se považují za kandidáty na hejtmanství, a dal by možnost všem postupně vykonávat tuto vysokou a váženou funkci.45
Vedle ukrajinské otázky Križanić velkou pozornost věnuje vztahu ke dvěma západním sousedům Ruska - Polsku a Švédsku. Domnívá se, že Polsko je pro Rusko nebezpečnější než Švédsko, které je méně lidnaté a geograficky vzdálenější. Švédsko je kromě toho více závislé na ruských potravinách, především na obilí.46
Rusko se má všemi silami snažit o věčný mír s Polskem. Jen po uzavření takového spojenectví může Rusko vyřešit východní otázku. Križanić se domnívá, že by Rusko mělo udržovat mírové vztahy se všemi národy a válčit pouze s Tatary. Ruská expanze má být obrácena nikoli na sever nebo západ, ale na jih proti Krymskému chanátu. s krymskými chány nejsou možné žádné spojenectví ani smluvní vztahy. Tatary je nutné úplně vyhnat z Evropy a jejich země osídlit různými národy.47 Križanić si uvědomuje všechny obtíže krymské války, a proto doporučuje tažení odložit na dobu, kdy budou uskutečněny všechny vnitřní reformy a kdy Rusko bude vnitřně silné a jeho obyvatelstvo bohaté. Hlavní nebezpečí, které vyplývá z případné krymské války, je konflikt s Tureckem, neboť to se zastane krymského chána jako svého vazala a rovněž bude Rusku bránit upevnit pozice na Krymském poloostrově. Križanić nepochybuje o vítězství nad Turky a dokonce o dobytí Cařihradu. Válka proti Turecku je pro něj povinnost křesťanských národů. "Spravedlivá příčina války pro křesťany je proti těm Mohamedánům, kteří ovládli křesťanské státy a zničili svaté chrámy a pronásledují jméno Kristovo."48 Rusko se má stát obráncem křesťanstva a křesťanských národů a osvobodit je od tureckého jha. Križanić svou víru čerpá z proroctví. Turecká říše se nemůže dále rozrůstat, neboť by byla větší než Římská říše, která je podle Danielova starozákonního proroctví největší. Rovněž další zprávy a proroctví ukazují, že Turci už nemohou dále expandovat a budou slábnout. Jejich zkázu mají přinést severní Slované.49 Stejně jako Bůh poslal Skýty v jejich tatarské a turecké větvi, aby dokončil zničení Římské říše, tak pozvedl Rusko, aby zvítězilo nad Skýty.50 Križanić upozorňuje Rusy na to, že ve válce proti Polákům nebo Litevcům nikdy nedosáhli konečného vítězství, zatímco ve válkách proti Skýtům byli úspěšní. Tuto skutečnost vykládá jako Boží řízení, jako výzvu Rusům, aby zahájili válku proti Tatarům a Turkům.51
Na Križanićovo slovanství měly silný vliv jeho vlastní zkušenost a duchovní tradice evropského Západu. Nabízí se možnost srovnat Križanićovy názory, mající své kořeny v historické, kulturní, náboženské a jazykové situaci středoevropského prostoru, s novějšími slovanskými idejemi, které vycházejí z prostředí, k němuž se Križanićovy slovanské výzvy obracejí především, totiž z Ruska. Jak Križanić tak i později ruští slavjanofilové a panslavisté jsou přesvědčeni o mimořádné slovanské misi Ruska. U Križaniće význam Ruska pro ostatní Slovany přirozeně plyne z jeho velikosti a síly. Na rozdíl od ruských slavjanofilů, kteří středověkou Rus považovali za příklad ideálního státního a sociálního uspořádání, je Križanić velice kritický k moskevské tradici, analyzuje projevy ruského života a domnívá se, že Rusko nemůže v budoucnu obstát bez zásadních reforem. Svými úvahami a praktickými návrhy reforem v mnohém předjímá petrovskou epochu ruských dějin, k níž se ruští slavjanofilové stavěli velice kriticky. v Križanićových spisech rovněž nenajdeme projekt na vytvoření jednotného slovanského politického celku pod ruským vedením, nýbrž představu obnovy ztracené samostatnosti a státnosti jednotlivých slovanských národů s ruskou pomocí.
Kritický přístup k tématu, časový odstup i naše vlastní nová historická zkušenost nabízejí možnost na konkrétním příkladu Križanićova slovanství ukázat úskalí a limity každé ideje a projektu, které se snaží pojímat Slovany jako jeden celek. Prvním z těchto nástrah je samotná definice slovanského areálu a jeho členění. Již při pokusu vymezit jednotlivá slovanská etnika se nutně prolínají geografická, historická, jazyková a konfesijní hlediska, která jsou často v rozporu. Dalším problémem, s nímž se Križanić (a každé slovanství) jen s obtížemi vypořádává, je náboženská rozrůzněnost a kulturní rozdíly mezi slovanskými etniky. Citlivou otázkou je rovněž vztah k Rusku jako (podle Križaniće) jedinému skutečně nezávislému a silnému slovanskému státnímu útvaru. Križanić se v této otázce blíží pozdějšímu slavjanofilství 19. století a nahlíží na Rusko jako na přirozeného spojence a ochránce ostatních menších slovanských národů. Za jeho plány stojí nikdy nenaplněná víra, že Rusko jakožto jazykově slovanská země bude provádět i slovanskou politiku, že pomoc menším slovanským národům je bytostným zájmem Ruska a že ruští vládci si budou svého slovanského poslání vědomi.
BIBLIOGRAFIE
Vydání Križanićových spisů:
Gramatično izkazanje ob ruskom jeziku, priredio, uvod napisao i tekst preveo Josip Hamm, Zagreb 1984
Historia de Sibiria, Istorija o Sibiri (perevod predšestvujuščej stat´ji), in : Titov, Andrej Aleksandrovič : Sibir´ v XVII veke, Moskva 1890, s. 115 - 216
O promysle, vyd. Petr Aleksejevič Bezsonov, Moskva 1860
O Slavenstvu i o Rusiji (XVII vijeka), Putovanje od Lavova do Moskve godine 1659, in : Hrvatska svjedočanstva o Rusiji, priredio Josip Badalić, Zagreb 1945, s. 17 - 40
Objasn´enje vivodno o pisme slovenskom, priredio, uvod napisao i tekst preveo Josip Hamm, Zagreb 1983
Politika ili razgovori o vladalaštvu, preveo Mate Malinar, uvod napisao Vaso Bogdanov, Zagreb 1947
Politika, podgotovka k pečati Vladimir Vladimirovič Zelenin, perevod i kommentarii Aleksandr L´vovič Gol´dberg, redakcija Michail Nikolajevič Tichomirov, Moskva 1965
Russkoje gosudarstvo v polovine XVII veka, vyd. Petr Aleksejevič Bezsonov, časť I - II, Moskva 1859 - 1860
Sobranije sočinenij Jurija Križaniča, vypusk pervyj : Putno opisanie ot Lewowa do Moskvi, Besida ko Czirkasom wo osobi Czirkasa upisana, Usmotrenie o Carskom Weliczestwu, Objasn´enje vivodno o pisme slovenskom, Moskva 1891
Sobranije sočinenij Jurija Križaniča, vypusk vtoryj : Tolkovanije istoričeskich proročestv, Moskva 1891
Sobranije sočinenij Jurija Križaniča, vypusk tretij : Ob svetom krešščenju, Obličenje na solovečskuju čelobitnu, Moskva 1892
Zapiska Jurija Križaniča o missii v Moskvu. 1641 g., vyd. Paul Pierling (Pavel Pirling), Moskva 1901
Belokurov, Sergej Aleksejevič : Jurij Križanič v Rossii, Moskva 1902
Bezsonov, Petr Aleksejevič : Katoličeskij svjaščennik serb (chorvat) Jurij Križanič, nebljušskij, javkanica, revnitel´ vozsojedinenija cerkvej i vsego slavjanstva v XVII veke, Moskva 1870
Dacjug, Boris Dmitrijevič : Jurij Križanič. Očerk političeskich i istoričeskich vzgljadov, Moskva 1946
Gol´dberg, Aleksandr L´vovič : Juraj Križanić i Rusija, Historijski zbornik, 21 - 22/1968 - 1969, s. 259 - 281
Golub, Ivan : Juraj Križanić. Sabrana građa o 300-obljetnici smrti (1683 - 1983), Zagreb 1983
Golub, Ivan : Križanić, Zagreb 1987
Golub, Ivan : Slavenstvo Jurja Križanića, Zagreb 1983
Jagić, Vatroslav : Život i rad Jurja Križanića. O tristogodišnjici njegova rođenja, Zagreb 1917
Juraj Križanić (1618 - 1683) - Russophile and Ecumenic Visionary. a Symposium, edited by Thomas Eekman and Ante Kadić, The Hague 1976
Kukuljević Sakcinski, Ivan : Juraj Križanić Nebljuški, hrvatsko - ruski pisac, in : Književnici u Hrvatah iz prve polovine XVII. vieka s ove strane Velebita, Zagreb 1869, s. 202 - 266
Markevič, Arsenij : Jurij Križanič i jego literaturnaja dejatel´nosť, Varšava 1876
Puškarev, Lev Nikitič : Jurij Križanič : očerk žizni i tvorčestva, Moskva 1984
Škerović, Nikola : Đuro Križanić. Njegov život, rad i ideje, Beograd 1936
Val´denberg, Vladimir Jefgovorovič : Gosudarstvennyja idei Križaniča, Sankt - Peterburg 1912
Vujić, Mihajlo : Križanićeva Politika : ekonomno - politička studija, Beograd 1895
Znanstveni skup u povodu 300. obljetnice smrti Jurja Križanića (1683 - 1983) : zbornik radova, I. dio : Radovi o ekonomskim i politološkim pogledima Jurja Križanića, Radovi o životu i djelu Jurja Križanića sv. 3, Zagreb 1985
Znanstveni skup u povodu 300. obljetnice smrti Jurja Križanića (1683 - 1983) : zbornik radova, II. dio : Povijesni radovi, Radovi o životu i djelu Jurja Križanića sv. 4, Zagreb 1986
Znanstveni skup u povodu 300. obljetnice smrti Jurja Križanića (1683 - 1983) : zbornik radova, III. dio : Križanićev doprinos slavenskoj filologiji, Radovi o životu i djelu Jurja Križanića sv. 5, Zagreb 1990
Život i djelo Jurja Križanića. Zbornik radova, Zagreb 1974
POZNÁMKY
1 Juraj Križanić se narodil v roce 1617 nebo 1618 v Obrhu ve vnitřním Chorvatsku, studoval filozofii a teologii ve Štýrském Hradci, Bologni a Římě. Po několika letech kněžského působení v rodném Chorvatsku, cest po západní Evropě a do Turecké říše a neúspěchu své první mise na východ se roku 1658 rozhodl odjet do Moskvy i bez oficiální sankce z Říma a nabídnout své služby na carském dvoře. Jeho působení v Moskvě ale netrvalo dlouho. Po dvou letech byl za nejasných okolností poslán do vyhnanství do sibiřského Tobolska. Zde napsal své nejvýznamnější spisy. Přední místo mezi nimi patří rozsáhlému souboru politických úvah pod názvem „Politika aneb Rozhovory o vládnutí“.Po nástupu nového cara Fjodora Alexejeviče v roce 1676 se Križanić směl vrátit do Moskvy. Jeho jediným cílem bylo nyní opustit Rusko, což se mu v roce 1677 podařilo. Jeho další osudy můžeme rekonstruovat jen velice nepřesně. v roce 1683 Juraj Križanić ukončil svou životní pouť v řadách vojska polského krále Jana Sobieského v době obléhání Vídně Turky. [zpět]
2 Val´denberg, V. J., Gosudarstvennyja idei Križaniča, Sankt – Peterburg 1912, s.55; Križanić, J., O promysle, Moskva 1860, s. 119. [zpět]
3 Val´denberg, V. J., Gosudarstvennyja idei Križaniča, Sankt – Peterburg 1912, s. 44 – 45. [zpět]
4 Golub, I., Križanićeva koncepcija povijesti, in : Znanstveni skup u povodu 300. obljetnice smrti Jurja Križanića (1683 – 1983) : zbornik radova, II. dio : Povijesni radovi, s. 7. [zpět]
5 Križanić, J., Politika, Moskva 1965, s. 366. [zpět]
6 Sobranije sočinenij Jurija Križaniča, vypusk vtoryj, Tolkovanije istoričeskich proročestv, Moskva 1891, s. 35.[zpět]
7 Tamtéž, s. 39. [zpět]
8 Nikon (1605 – 1681), moskevský patriarcha od roku 1652, v době, kdy zastával úřad, došlo k církevní reformě, která vyvolala protest části ruského duchovenstva, církevní sněm v letech 1666 – 1667 reformy schválil, ale Nikona zbavil úřadu patriarchy. [zpět]
9 Sobranije sočinenij Jurija Križaniča, vypusk vtoryj, Tolkovanije istoričeskich proročestv, Moskva 1891, s. 53.[zpět]
10 Aleksej I. Michajlovič, druhý ruský car z dynastie Romanovců, vládl v letech 1645 – 1676.[zpět]
11 Maksim Grek (asi 1470 – 1555), původem Řek, v roce 1516 na pozvání moskevského velkoknížete Vasilije III. odejel do Ruska, kde působil jako překladatel, na církevních sněmech v letech 1525 a 1531 odsouzen jako heretik a uvězněn, propuštěn teprve v roce 1551.[zpět]
12 Sobranije sočinenij Jurija Križaniča, vypusk vtoryj, Tolkovanije istoričeskich proročestv, Moskva 1891, s. 51 – 55.[zpět]
13 Križanić, J., Russkoje gosudarstvo v polovine XVII veka, časť II, Moskva 1860, s. 220.[zpět]
14 Tamtéž, s. 219 – 220.[zpět]
15 Križanić, J., Politika, Moskva 1965, s. 283.[zpět]
16 Tamtéž, s. 289.[zpět]
17 Podobné ideje se v moskevském státě začaly objevovat na konci 15. století a v prvních desetiletích 16. století, základem představy o Moskvě jako Třetím Římě se staly listy pskovského mnicha Filofeje, myšlenka o genealogickém spojení mezi římskými císaři a moskevskými vládci se objevila v listě Spiridona – Savvy a v legendárním Vyprávění o vladimirských knížatech (Skazanije o knjaz´jach vladimirskich).[zpět]
18 Val´denberg, V. J., Gosudarstvennyja idei Križaniča, Sankt – Peterburg 1912, s. 145 – 147. [zpět]
19 Križanić, J., Gramatično izkazanje ob ruskom jeziku, Zagreb 1984, s. 47 – 48. [zpět]
20 Tamtéž, s. 49.[zpět]
21 Tamtéž, s. 49.[zpět]
22 Križanić užívá termín čužebjesje – ksenomanija.[zpět]
23 Križanić, J., Russkoje gosudarstvo v polovine XVII veka, časť II, Moskva 1860, s. 276. [zpět]
24 Križanić, J., Politika, Moskva 1965, s. 157. [zpět]
25 Tamtéž, s. 156. [zpět]
26 “Et hoc igitur praesens tempus … et hanc recentem metropoliam, sive, ut ipsi vocant, patrirchatum, se ab obedientia Constnorum eximentem, et hunc novum principatum Moscorum pro lumine ad revelationem nostratium miserarum gentium, elegisse existimari potest ille qui ad paecicandum aeterni regis evangelium romanum imperium paeparavit.”, Belokurov, S. A., Jurij Križanič v Rossii, Moskva 1902, s. 188 – 189. [zpět]
27 Križanić, J., Russkoje gosudarstvo v polovine XVII veka, časť II, Moskva 1860, s. 4. [zpět]
28 Tamtéž, s. 5. [zpět]
29 Križanić, J., Politika, Moskva 1965, s. 245. [zpět]
30 Ivan IV. Vasiljevič (Hrozný), narozen 1530, od roku 1547 do roku 1584 ruský car, s jeho vládou je spojeno zavedení opričniny a řada reforem, jejichž cílem bylo centralizovat moskevský stát a upevnit panovnickou moc.[zpět]
31 Boris Godunov, ruský car v letech 1598 – 1605. [zpět]
32 Križanić, J., Politika, Moskva 1965, s. 255. [zpět]
33 Tamtéž, s. 250.[zpět]
34 Tamtéž, s. 251.[zpět]
35 Tamtéž, s. 316.[zpět]
36 Križanić, J., Russkoje gosudarstvo v polovine XVII veka, časť II, Moskva 1860, s. 19. [zpět]
37 Tamtéž, s. 172 – 173. [zpět]
38 Tamtéž, s. 174. [zpět]
39 Tamtéž, s. 174 – 175. [zpět]
40 Križanić, J., Russkoje gosudarstvo v polovine XVII veka, časť II, Moskva 1860, s. 110.[zpět]
41 Jedinečným zdrojem našeho poznání Križanićova vztahu k Ukrajině je jeho cestopis „Ze Lvova do Moskvy“. Spis vznikl v době Križanićovy druhé cesty do Ruska v roce 1659. Daleko více než o přesné a vyčerpávající cestovní zápisky jde o soubor obecných postřehů a rad, které autor udílí hlavním aktérům dobových událostí - ukrajinským kozákům,kteří jsou v díle nazýváni „Čerkesové“, a moskevskému carovi. [zpět]
42 Križanić, J., Putovanje od Lavova do Moskve godine 1659, in : Hrvatska svjedočanstva o Rusiji, Zagreb 1945, s. 35. [zpět]
43 Tamtéž, s. 38 – 40. [zpět]
44 Tamtéž, s. 36 – 37. [zpět]
45 Tamtéž, s. 37. [zpět]
46 Križanić, J., Russkoje gosudarstvo v polovine XVII veka, časť II, Moskva 1860, s. 196. [zpět]
47 Tamtéž, s. 130. [zpět]
48 Tamtéž, s. 108. [zpět]
49 Sobranije sočinenij Jurija Križaniča, vypusk vtoryj, Tolkovanije istoričeskich proročestv, Moskva 1891, s. 45 – 48. [zpět]
50 Križanić, J., Russkoje gosudarstvo v polovine XVII veka, časť II, Moskva 1860, s. 139 – 140.[zpět]
51 Např. tamtéž, s. 120.[zpět]
Text původně vyšel ve sborníku Slovanství ve středoevropském prostoru: iluze, deziluze a realita (PŘÍHODA Marek. Slovanství Juraje Križaniće. In: HRODEK Dominik. Slovanství ve středoevropském prostoru: iluze, deziluze a realita. Pardubická konference (22.–24. dubna 2004). 1. vydání. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-272-4. s. 192–202.).
Zde publikováno se svolením autora.